Obsah čísla 8/2016

ANDY MURRAY dominoval podruhé na domácí trávě
ve Wimbledonu
Snímek: JIŘÍ VOJZOLA

6-9
Wimbledon
10-11
DC: ČR − Francie 1:3
12
DC: Kronika z Třince
13
DC: Ostatní čtvrtfinále
14
Co (možná) nevíte o Pardubické juniorce
15
Tenis na vozíku
I–XXXII
Příloha: Fiftýn plus
16-17
Zajímavosti ze světa
18-19
Absentéři OH
20-22
Můj příběh: Roger Federer
23
Před 70 lety (Ilie Nastase)
24-25
Za oponou
26
Trenér: Jiří Havlín
31-32
Dialog s Milosem Raonicem

Webové publikování: Petr Barcal
Hostováno na www.rozhled.cz
Příloha Fiftýn Plus
Český tým do semifinále Davisova poháru nepostoupil
Francouzský kohout
zakokrhal až v neděli
Zápas měl smutný začátek, tenisté i fanoušci na úvod uctili minutou ticha památku obětí čtvrtečního brutálního útoku v Nice Třinecká WERK Arena nabídla daviscupovému zápasu dokonalé prostředí Kapitán Navrátil postrádal světovou osmičku Tomáše Berdycha Lukáš Rosol porazil v pěti setech Jo-Wilfrieda Tsongu a český tým překvapivě vedl 1:0 Veselý se proti Pouillemu psychicky propadl Veselý: „Hraju strašně rád za Českou republiku, ale nedaří se mi prodat to, co bych chtěl.“ Štěpánek s Rosolem prohráli s wimbledonskými šampiony Hebertem a Mahutem až v pěti setech, byli více než rovnocennými soupeři V neděli rozhodl Tsonga už v prvním zápase, Veselý vyhrál první set, pak se ale projevila kvalita desátého hráče ATP Jaroslav Navrátil: „Po losování jsem říkal, že bych byl spokojený, kdyby to bylo 1:1, ale po Rosolově fantastickém začátku jsem věřil, že můžeme vést 2:0.“ Ivo Kaderka: „Buďme rádi, že jsme schopni i bez Berdycha postavit dobrý tým. Není to zatím na velká finále, ale buďme trpěliví.“
Zpravodajství na straně IV a V
str. 13 /Davis Cup/
Chorvati otočili zápas v USA
Čtvrtfinálové zápasy Světové skupiny letošního Davis Cupu rozhodly, že v zářijovém semifinále se střetne Chorvatsko s Francií, přemožitelem českého týmu z Třince, a obhájci titulu Britové přivítají Argentinu. I bez největších hvězd (Djokoviče, A. Murrayho, Berdycha) měly čtvrtfinálové duely velký náboj. Zejména souboj Američanů s Chorvaty v Portlandu, kde oba celky nastoupily v nejsilnějších sestavách. Po úvodních pátečních dvouhrách zápasu týmu USA s Chorvatskem v Portlandu ve státě Oregon (tvrdý povrch) nikdo nepochyboval o postupu svěřenců kapitána Jima Couriera do semifinále. Výborně servírující a returnující Jack Sock otočil pětisetový souboj s chorvatskou jedničkou Marinem Čiličem ve svůj prospěch a dlouhán John Isner si přesvědčivě ve třech setech poradil s devatenáctiletým mladíkem Bornou Čoričem bez ztráty setu. Chorvatský kapitán Željko Krajan na to zareagoval a prozradil: „Čilič chtěl porážku se Sockem napravit, a tak jsem ho do čtyřhry nominoval vedle Dodiga místo Draganji.“ Chorvatský pár přehrál velezkušené bratry Bryanovy ve třech setech za necelé dvě hodiny! Bob Bryan smutně konstatoval: „Soupeři nás přehráli ve všech směrech. Nevyužili jsme v prvním setu setboly a dostali se do problémů. Čilič zahrál neuvěřitelné míče.“ A kapitán Jim Courier dodal: „Chorvati nás překvapili, ale máme stále dvě dvouhry k dobru.“ Čilič však pokračoval ve výborném výkonu i ve třetí dvouhře týmových jedniček a odpočinutého Johna Isnera zdolal ve třech setech!...
Zkráceno pro web
16 /ve světě/
DOSTALA DVA „KANÁRY“ A ŽERTOVALA
Neuvěřitelnému závěrečnému zápasu přihlíželi diváci v hlavním městě Rumunska. Domácí SIMONA HALEPOVÁ po dvou letech znovu vyhrála domácí antukový turnaj. Světová pětka ve finále deklasovala Lotyšku Anastasiu Sevastovovou dvakrát 6:0, připsala si druhý letošní a celkově již třináctý titul v kariéře. Halepová předvedla ve finálovém utkání proti Sevastovové téměř bezchybný výkon, za 46 minut hry nejenže nadělila Lotyšce dva „kanáry“, ale podruhé tak velkolepě vyhrála turnaj ve svém rodném městě. „Myslím, že jsem snad ještě nikdy na okruhu WTA nevyhrála 6:0 a 6:0, natož ve finále,“ žasla po utkání Rumunka a dodala: „Věděla jsem, že proti sobě budu mít těžkou soupeřku a o takovém výsledku se mi ani nesnilo. Viděla jsem tu Anastasii několikrát a vím, že má výborný cit pro hru. Finále jsem ale odehrála skvěle! Hrála jsem agresivně a dařilo se mi výměny brzo ukončovat, což bylo důležité. Tenhle zápas snad ani nemohu k ničemu přirovnat, je to velmi zvláštní pocit znovu vyhrát turnaj na domácí půdě a před domácími fanoušky...
Více přináší tištěné číslo magazínu
str. 26 /trenér/
Trénování je kreativní práce
Žiželice jsou malá obec ve středních Čechách s necelým jedním a půl tisícem obyvatel, pár kilometrů od Chlumce nad Cidlinou. Najdete tu poštu, školu, školku, ničím se však neliší od okolních vesnic. Ničím, kromě tenisových úspěchů. Od roku 1988, kdy zde byla vybudována jednokurtová tenisová hala, patří Žiželice mezi nejúspěšnější středočeské kluby. Své týmy mají v nejvyšších soutěžích všech mládežnických kategorií. Tenis se v Žiželicích začal hrát v roce 1965 na jednom dvorci. A až o devět let později začal vyrůstat areál s pěti kurty. Svépomocí byla postavena ubytovna a v roce 1997 dostal areál současnou podobu vybudováním posledních dvou dvorců. S tenisem v Žiželicích je už od jeho začátků spjaté jméno Jiřího Havlína. Trenéra, funkcionáře a už třicet tři let i předsedy tělovýchovné jednoty. „K tenisu jsem se dostal docela pozdě. Tenisový areál tu začal vyrůstat až v roce 1974, to jsem byl maturant. Tenis jsem zkoušel sice už dřív, ale jen sporadicky. Po maturitě jsem šel studovat pedagogickou fakultu University Karlovy, obor tělocvik a později psychopedie. Po univerzitě jsem učil v Dětském výchovném ústavu se základní školou v Býchorech. Bylo to jediné zařízení tohoto typu u nás. Navštěvovaly ho děti na základě rozsudku, vlastně kriminálníci. Už při studiu jsem tam konzultoval svou diplomovou práci, po vojně jsem pak nastoupil jako učitel...
Zkráceno pro web
Zvykněme si na Raonice   str. 2-3
S kanadským profesionálem černohorského původu přichází na dvorec zvláštní tichá noblesa, letos navíc Milos Raonic razantně vstoupil do grandslamové historie. Po čtvrtých kolech na US Open v letech 2012, 2013 a 2014, čtvrtfinále v Paříži 2014, letošním semifinále na Australian Open se pro někoho překvapivě probojoval do finále Wimbledonu. Už jeho letošní semifinálové vítězství nad Federerem obdivovatele švýcarského pětatřicátníka a navíc rekordmana v počtu sedmnácti singlových titulů na Grand Slamu zarmoutilo. Finále Murray – Federer chtěl skoro celý tenisový svět, ale Raonic byl proti. V hráčské lóži má vedle zkušeného trenéra Riccarda Piattiho dvě velké osobnosti, světové jedničky a grandslamové šampiony Carlose Moyu a Johna McEnroea. Raonic letos ve Wimbledonu ve finále prohrál, nebyl ani moc smutný, ale rozhodně dokonale poznal atmosféru a záludnost velkých finále. Až se vrátí, bude silnější, prostě – zvykněme si na Raonice… (fkz)
Úvodní slovo magazínu Tenis    str. 4
Určitě jsem nebyl jediný, kdo v třinecké WERK Areně při čtvrtfinále Davisova poháru chvílemi přestával myslet na tenis. Už při slavnostním zahájení každého zamrazil pohled do sektoru francouzských fanoušků, odkud tabule s písmeny PRAY FOR NICE vysílaly smutnou touhu – Modlete se za Nice. Tenisté a fanoušci pak uctili minutou ticha památku obětí brutálního útoku. Na ploše byl celý francouzský výběr, spolu s hráči a kapitánem i členové realizačního týmu, Marseillaisu zpívali hrdě a Noah byl slyšet snad až na Anglickou promenádu… Vítěz French Open 1983 od svých dvanácti let nějaký čas právě v Nice žil a trénoval. „Probudili jsme se šokovaní a do velmi smutné atmosféry. Je to drama pro každého, ať už je z Nice nebo ne. Je to další krutý čin, s kterým se musí naše země vypořádat, ale musíme žít dál a snažit se rozdávat lidem radost,“ řekl Noah francouzským novinářům v Třinci. Dovolte zopakovat poslední Noahova slova – „snažit se rozdávat lidem radost.“ Ve smutku – poselství naděje! Jo-Wilfried Tsonga se na šok z tragédie po prohře s Lukášem Rosolem rozhodně nevymlouval. Tichým hlasem mluvil o tom, že i v tak těžké situaci je třeba jít na kurt a snažit se vyhrát. „Když jsme vstali, bylo to hodně smutné,“ říkal. „Byli jsme v šoku z toho, co se stalo. Ale víte, tohle je součást naší práce. Musíme jít na kurt a bojovat, i když je to těžké a myšlenkami jste někde úplně jinde. Přesto jsem se snažil navzdory této tragédii podat co nejlepší výkon.“ Prezident ČTS Kaderka měl v pátek dopoledne nespočet telefonátů, i s ministrem vnitra, nešlo o tenis či v jaké kondici je český tým, ale usilovně hledal ujištění, že bezpečnostní opatření u třinecké WERK Areny budou dokonalá. Jen připomínám: Minuta ticha za oběti teroristického útoku ve Francii se před tenisovou soutěží družstev držela v krátké době podruhé, před loňským finále Fed Cupu v Praze Česko – Rusko uctila vyprodaná pražská O2 Arena oběti útoků v Paříži. Vzpomínáte si ještě na šílenou noc z 13. na 14. listopadu? Na masakr v koncertní hale Bataclan a dalších pět atentátů? Zdá se, že tyhle smutky se stanou nastálo děsivým koloritem minulých i příštích dnů… Měl jsem samozřejmě radost, když si Rosol po zápase s Tsongou klekal vítězně na kolena, předtím odvrátil dva mečboly a svůj třetí proměnil. Senzačně jsme vedli nad sebevědomou Francií 1:0, ale ona byla na kolenou už večer předtím, když se smyslů zbavený atentátník řítil za volantem noblesní Anglickou promenádou a za ním ležela smrt. Už jsem věděl, jak mladá tenisová Evropa musela měnit letenky na letní poháry, aby se vyhnula Istanbulu, kde atentátníci zaútočili na mezinárodní Atatürkovo letiště. Ale nikdo netušil, co za sebou zanechá mladý šílený střelec v mnichovském nákupním centru Olympia. Evropa je v tiché válce, nestojí však proti sobě bojové šiky, nepřátelé nemají tvář, ale vzduch je plný smrtelného prachu a navždy už asi bude…
Kompletní úvodní slovo Ing. Františka Kreuze přináší tištné vydání magazínu Tenis
Zlatý návrat úspěšné dvojice  str. 6-9 /Wimbledon/
Bylo už pár hodin po finálovém zápase, ale ostré slunce na hráčské terase v All England Clubu ještě pálilo do sklenic se šampaňským. Judy, maminka Andyho Murrayho, už podruhé v životě reportérům líčila, jaké to je vidět svého syna s wimbledonskou trofejí v ruce. Manželka britského šampiona Kim si občas symbolicky přiťukla s blízkými či známými tenisty, občas se ozval spontánní výkřik některého z hostů. Jásali i fanoušci. Stáli dole na chodníku, v ruce měli připravené telefony a fotoaparáty, a nadšeně vítali každého, kdo zrovna vyšel ze šatny a po úzké lávce zamířil do víru oslav. Po dlouhém čekání mohli pozdravit i staronového vítěze, a také muže, který mu ke grandslamovému titulu pomohl.

Ostravský rodák Ivan Lendl se už zdálky usmíval, ostatně jednou se pousmál dokonce i během duelu, což u něj rozhodně není obvyklé.
„Možná jsme si povídali vtipy,“ odpověděl Lendl svým typicky suchým humorem, ale jen sotva mohl zamaskovat, jak velkou radost po utkání měl. Ostatně, ani to v rozhovoru nezkoušel.
I. L.: „Je to fantastický úspěch Andyho, znova vyhrát. To se moc lidem nepodaří jednou, natož dvakrát. Jsem rád, že jsme u toho byli a trochu jsme mu pomohli.
Trochu?
I. L.: „No, trochu (úsměv).“
A před tím taky trochu, že?
I. L.: „Ano, před tím taky trochu.“
Za co byste Andyho pochválil?
I. L.: „Celé to výborně zvládnul. Hrál hodně těžkých zápasů, hlavně mentálně náročných, ve kterých nemohl vypnout ani na vteřinu, poněvadž v takovém zápase se to může zvrátit strašně rychle. Kdyby třeba Raonic udělal jeden z těch dvou brejkbolů ve třetím setu, doservíruje set a najednou to je tie-break a čtvrtý set, než si všichni uvědomí, co se děje. A tam se může stát cokoliv, najednou to je 5:5 v pátém setu, a zase se může stát cokoli. Čili je strašně důležité držet mentální výhodu a koncentrovat se celou dobu, aby nebyla nějaká výluka.“
Andy Murray byl při velkých bodech pevný i v semifinálovém zápase s Tomášem Berdychem, byl to podobný případ?
I. L.: „Všechny ty zápasy jsou na ostří nože, tam jsou jen malé rozdíly. I v zápase 6:3, 6:3, 6:3 se dá mluvit o malinkém rozdílu. A kdyby dva míče šly takhle a ne takhle, tak to mohlo být jinak. Když se člověk podívá na statistiky a vy víte, že já na ně hodně dám, tak každý set, který je 6:4 nebo ještě blíž, že v něm dělají rozdíl jeden nebo dva balony.“
K Andymu jste se vrátil po více než dvou letech, změnilo se něco zásadního ve hře od té doby?
I. L.: „Změnil se určitě celý tenis, je razantnější a ještě víc se to vyrovnalo...“
Zkráceno pro web
Bitva v Třinci: Od euforie k realitě    str. 10-11 /Davis Cup/

Radek Štěpánek s Lukášem Rosolem
Fanoušci viděli už spoustu bitev českých reprezentantů v Davisově poháru, ale jen málokdy zažili, co při červencovém čtvrtfinále v třinecké hale. A sice to, že nejlepší sledovali hned na začátku. Senzační výhra Lukáše Rosola nad největší hvězdou celého zápasu Jo-Wilfriedem Tsongou v úvodní dvouhře jim nějakou dobu dokonce dávala naději, že by se i při neúčasti velké opory posledních let Tomáše Berdycha mohli těšit z nečekaného výsledku a úspěchu. Jenže, i další Francouzi ukázali velkou kvalitu, a protože pak jednička soupeře napodruhé nezaváhala, sledovali tenisoví příznivci obrovskou radost výpravy ze země galského kohouta. Ta se z daviscupové výhry u nás v Česku nebo Československu radovala po dlouhých šestatřiceti letech! Radostí padl na zem, pak přiběhl k síti poděkovat soupeři i rozhodčímu, a potom se hodně dlouho těšil ze senzační výhry. Lukáš Rosol byl v tu chvíli dost možná vůbec prvním tenistou daviscupové historie, který obíhal čestné kolečko už po úvodní dvouhře víkendu. Plácal si s fanoušky i čestnými hosty v prvních řadách rozbouřené třinecké arény. Po pětisetovém maratonu zdolal největší hvězdu favorizovaných Francouzů Jo-Wilfrieda Tsongu a jako třetí hráč éry kapitána Jaroslava Navrátila přemohl soupeře z elitní světové desítky singlového žebříčku ATP. „Měl jsem ohromnou radost, hrát doma je mnohem těžší než venku. Když hrajete před svými blízkými, známými, fanoušky, sponzory, všechny je chcete potěšit. Nechcete nikoho zklamat. Cítil jsem velký tlak. Poté, co jsem v rozhodujícím utkání minulého kola v Německu porazil Alexandra Zvereva 3:0 na sety, si všichni mohli myslet, že to půjde všechno hladce i teď,“ vyprávěl šťastný Lukáš Rosol. Symbolicky ve městě oceli ukázal hodně pevné nervy především v napínavém tie-breaku čtvrté sady, ve kterém odvracel dva mečboly, a pak v závěru, kdy se snažil utkání „doservírovat“. „Před utkáním jsem si říkal, hlavně nedostat 2:6, 3:6, 1:6. Přál jsem si, abych odehrál aspoň vyrovnaný zápas, a o to šťastnější jsem, že se mi podařilo Tsongu porazit,“ jásal Lukáš Rosol ještě dlouho po prvním duelu čtvrtfinále, ve chvíli, kdy Jiří Veselý marně bojoval se svou noční daviscupovou můrou, která mu dost často nedovoluje v týmové soutěži ukázat, co doopravdy umí. „Pro mě je Davis Cup srdeční záležitostí, hrát za vlastní zemi je to nejvíc, co existuje. Vím, že u mě hodně pracují nervy. Někdy mě svážou míň, někdy víc, ale dělám, co můžu. Zatím jsem nenašel svůj klid a pohodu k tomu, abych hrál dobrý tenis. Rozdíl v individuální kariéře a týmové soutěži je evidentní, a jak jsem našel klid ve svém týmu, tak v Davis Cupu jsem to zatím bohužel nezvládl,“ litoval po druhém pátečním singlu Jiří Veselý. Jeho vrstevník Lucas Pouille naopak zvládl premiéru ve slavné soutěži výtečně, a tak mohl v duchu s francouzskou tradicí – v dárku pro týmového debutanta, kterým byl dres hokejových ocelářů z Třince – jásat za nerozhodného stavu 1:1 na zápasy...
Zkráceno pro web
SESTAVUJE TRÉNINKOVÉ PLÁNY A HRAJE GOLF   str. 17
IVAN LENDL momentálně pomáhá a radí americkým nadějím, kterým připravuje tréninkové plány a dohlíží na jejich plnění v rámci programu americké tenisové federace USTA. Šestapadesátiletá legenda dostává i nabídky od současných světových tenistů, ale nahlas o tom nemluví. „Oslovení je hodně každý rok, ale ať už to je kdokoli, já se o tom nebavím. Není třeba vytvářet žádný zbytečný tlak. Proto jsem oslovený tolikrát, protože hráči vědí, že to nikde neřeknu a hlavně se to nedozví média. Nezveřejňuji, kdo mě osloví,“ tvrdil Ivan Lendl brzy na jaře. Musí ale podle jeho slov nastat ideální situace. „Pokud to není ideální, tak to není dobré dělat, poněvadž to nebude klapat,“ vysvětlil Ivan Lendl s tím, že „když nastane ta správná situace, že by mě to zaujalo,tak bych to ještě někdy zkusil,“ řekl. Měl už v rukávu novou smlouvu s Murraym? A rázně odmítl také komentovat ukončení spolupráce české jedničky Tomáše Berdycha s trenérem Danielem Vallverduem. Se zaujetím ovšem Lendl mluví o amerických talentech. Má na starosti šest hráčů od 16 do 17 let. „Těžko se dá říct o šestnáctiletém hráči, že z něj něco bude, ale je třeba začít budovat u mladých tenistů základy,“ říká legenda, která má ve své tréninkové skupině i Sebastiana Kordu, syna bývalého druhého hráče světa Petra Kordy, ale nechce ho veřejně hodnotit. „Nerad se o tom vyjadřuji, ať už je to syn Petra nebo kdokoli jiný, není třeba na ty kluky vytvářet zbytečný nátlak. S těmi americkými mladíky jsem na kurtu jen zřídka. Především jim sestavuji tréninkové plány a dohlížím, jak je plní. Aktivně přípravu vedou další dva trenéři. Já je koordinuji a bavíme se o tom, co je nejlepší, kde přidat či ubrat. Snažíme se dělat to nejlepší, i když to někdy úplně nejde,“ popisuje svou roli u mladých amerických tenisových talentů Ivan Lendl a dodává: „Důležitou roli při vývoji tenisty hrají rodiče. Podobně jako v Česku mají i ti američtí někdy přehnaná očekávání a chtějí vychovat šampiona. Už to, že je přivedli ke sportu, je správný krok, ale čekat hned světového hráče, to je přehnané. Spíš by se měli snažit, aby z toho měli jejich potomci radost, tím se budou víc a víc zlepšovat a může z nich něco být.“ Při aktivním pohybu je Lendl častěji vidět s golfovými holemi než s raketou v ruce...
Berdych, Plíšková a další do Ria nejedou    str. 18-19 /olympijské hry/

Dominic Thiem oznámil své rozhodnutí necestovat do Brazílie jako jeden z prvních už v květnu po osmifinálovém vítězství nad Rogerem Federerem při podniku ze série Masters v Římě.
Pro některé je to vrchol sezony, dokonce má pro ně větší význam než grandslamové turnaje. Jiní mu přikládají stejnou hodnotu jako podnikům velké čtyřky. Najdeme ale také poměrně dost tenistů, kteří se bojů o olympijské medaile v Rio de Janeiru, jenž vypuknou 6. srpna, s více či méně klidným svědomím vzdali a start pod pěti propojenými kruhy ze svého programu vypustili. Důvody jsou různé: Nabitý program, potřeba sbírat body do žebříčku, které se na hrách nerozdávají, obavy z viru zika, neshody s vlastní federací kvůli nevhodnému chování, nebo třeba i nesdílení olympijské myšlenky. Ne nad všemi rozhodnutími říci ne tenisoví příznivci zaplakali, o největší hvězdy a favority nepřišli. Tady je souhrn těch, kteří možnost startovat na kurtech Olympic Tenis Centre v brazilské metropoli měli, ale dobrovolně se ji rozhodli nevyužít. Bohužel mezi ně musíme zahrnout také dva české reprezentanty.

Čtvrtý olympijský start si mohl zapsat Tomáš Berdych. Při premiéře v Aténách jako osmnáctiletý junák slavně porazil Rogera Federera a pak vypadl ve čtvrtfinále, v Pekingu mu ve třetím kole Federer porážku oplatil a naposledy v Londýně překvapivě skončil už v prvním kole na raketě Steva Darcise. Tři týdny před Riem však třicetiletý Čech mnohé šokoval. Oznámil, že kvůli obavě z viru zika se her nezúčastní. „Bylo to pro mě těžké rozhodnutí po dlouhé a složité diskuzi s blízkými. Vzhledem k tomu, že jsem nedávno založil rodinu, je omezení zdravotních rizik vůči mým nejbližším prvořadou prioritou,“ napsal v prohlášení osmý hráč světa přesně v den prvního výročí svatby s modelkou Ester Sátorovou. „Omlouvám se všem, kterým moje rozhodnutí způsobilo zklamání. Věřím, že když mé důvody hlouběji zváží, pochopí, že jsem tak učinil z odpovědnosti vůči své rodině.“ Že by se právě rodina Berdychova za pár měsíců rozrostla? Pak by rozhodnutí nedávného semifinalisty Wimbledonu dávalo smysl. Krátce po daviscupovém reprezentantovi poslala omluvenku také hrdinka posledních fedcupových zápasů Karolína Plíšková. „Omlouvám se ze stejných důvodů jako Tomáš Berdych. Taktéž sdílím obavy z možných důsledků nakažení virem zika…“
Zkráceno pro web
Ještě jeden titul pro Rogera?  str. 20-22 /můj příběh/
Když v roce 2012 posedmé ovládl Wimbledon a hranici absolutního rekordu v počtu grandslamových titulů posunul na číslo sedmnáct, mnozí věřili, že ROGER FEDERER ještě neřekl na nejsledovanějších tenisových scénách světa poslední slovo. A že pár nejcennějších triumfů ještě vybojuje. Jenže od té doby našlápl otec čtyř dětí do patnácti podniků Velké čtyřky, třikrát došel až do finále, ovšem pozvednout znovu nad hlavu některou z trofejí mu nebylo souzeno ani přáno. Před dvěma lety ale se švýcarským týmem dosáhl na vítězství v Davisově poháru a jako čtvrtý muž v historii ho přidal ke kariérnímu Grand Slamu. Za pár dnů se popáté v životě postaví k bojům pod olympijskými kruhy, pak nebude chybět na dalších turnajích. Úchvatná kariéra brzy pětatřicetiletého rodáka z Basileje pokračuje dál a jak je zřejmé z jeho slov, jen tak ji ještě uzavírat nehodlá.

I když se Roger Federer stal tenisovým profesionálem už před osmnácti lety, stále zažívá něco nového. A nemusí to být zrovna na tenisovém kurtu. Po celém světě ho doprovází jeho početná rodina a ta mu pomáhala zapomenout i na semifinálovou čtyřsetovou porážku na lednovém Australian Open s Novakem Djokovičem. Jenže den po ní si při rutinní záležitosti způsobil nejhorší zranění kariéry. Svým dcerám napouštěl vanu, otočil se a uslyšel lupnutí v koleně. „Byl to úplně jednoduchý pohyb, jaký jsem v životě nejspíš udělal už milionkrát. Ani jsem o tom moc nepřemýšlel,“ vyprávěla bývalá světová jednička, které se až dosud vážné zdravotní problémy vyhýbaly. Koleno brzy oteklo a o několik dní později se Roger podrobil artroskopickému zákroku poškozeného menisku. Dobře po těle mu v prvních hodinách po operaci nebylo, však na ně není zvyklý. Přepadly ho chmury. „Myslel jsem, že už nikdy nebudu tenis hrát. Trvalo to tak půl dne. Později se koleno zlepšilo a už to bylo v pořádku.“ Návrat po vyléčení kolena zmařila v Miami žaludeční viróza. Z Madridu se musel odhlásit kvůli problémům se zády, které ho nepustily ani na Roland Garros. Po rekordních pětašedesáti účastech v řadě musel vynechat grandslamový turnaj… „Nebylo to snadné rozhodnutí. Udělal jsem ho proto, abych mohl hrát ve zbytku sezony a ještě si prodloužil kariéru. Kdybych nastoupil, zbytečně bych riskoval. Ale jsem frustrovaný, je to pro mě hodně těžké období. Na druhou stranu jsem rád, že to jsou záda a ne koleno. Už vím, co od toho můžu očekávat.“ A aby toho nebylo málo, na začátku pátého setu semifinále Wimbledonu proti Milosi Raonicovi škobrtl, skončil na zemi a musel si vyžádat ošetření. Po něm pokračoval, ale už to nebylo ono a ve svém jedenáctém semifinále v All England Clubu poprvé prohrál. „Nikdy jsem takhle nespadl. Bylo to rozdílné než kdykoliv předtím…“
Více přináší tištěné číslo magazínu
První a poslední klaun  str. 23 /před 70 lety/
Turnajoví pokladníci měli Rumuna ILIEHO NASTASEHO rádi. Vynikající kouč Jan Kukal o něm říkal, že s ním přišla na dvorec radost, smích, dokonalá show a samozřejmě vynikající tenis. V tenise přelomu tisíciletí už samozřejmě není místo na kousky, které předváděl Nastase. Snad jen v jeho době McEnroe vstupoval do svých zápasů nekonečným řečněním, napadáním rozhodčích a všech kolem, o kterých byl přesvědčený, že mu nepřejí. „Bavit lidi a ještě k tomu vyhrávat, to bylo hodně těžké. A nemám to těm dnešním tenistům za zlé, že se o to ani nepokoušejí. Jejich tenis je hodně náročný, všichni chtějí vyhrávat a přemýšlet ještě o nějaké show? Prostě, už je to jiné,“ říká Nastase, který 19. července oslavil sedmdesátiny. Jedno ale bylo vždycky jisté, všude kam Nastase přijel, byly plné ochozy. „Přicházel jsem na dvorec s tím, že budu bavit lidi a také sám sebe. Někdy se mi to dařilo víc, jindy méně, někdy jsem někoho urazil, ale věřte, to jsem nikdy nechtěl.“ „Tenis je nudný a díky mně se stal trochu méně nudným,“ prohlásil jednou McEnroe a měl stoprocentní pravdu. Ilie Nastase, rychlonohý Rumun, který byl vždy ozdobou tenisových turnajů a večírků, o něm prohlásil: „Má vše, co vynikající tenista potřebuje. Má i nebezpečný zabijácký instinkt. Jen by se měl občas taky usmát. Tenis už skoro nikoho nepřitahuje, kdyby existovali jen tenisoví účetní jako Borg, nikdo by na nás nepřišel.“ Nakonec však i Nastase měl s McEnroem své zkušenosti… Hráli spolu exhibici na Jamajce, došlo k nějakému sporu, John po něm hodil raketu a trefil ho do hlavy. „Lidi, ten chlap je horší než Connors a já dohromady,“ řekl Rumun po zápase a každý přitom dobře věděl, že Rumun rozhodně nikdy nebyl žádným svatouškem.

BARTOLIOVÁ SE BOJÍ O ŽIVOT  str. 24 /za oponou/
Neznámý virus stojí za dramatickým úbytkem váhy wimbledonské šampionky z roku 2013 Marion Bartoliové. Francouzka kvůli nemoci od února zhubla neuvěřitelných 20 kilogramů a zdravotní stav jí letos nedovolil nastoupit na travnatých dvorcích All England Clubu ve Wimbledonu k utkání tenisových legend. Při návštěvě Londýna dokonce přiznala, že se bojí o život. Bartoliová, která po wimbledonském triumfu ukončila kariéru, popřela, že by trpěla anorexií. Kvůli viru, pro který lékaři zatím ani nemají jméno, může jíst jen salátové listy a okurky bez slupky. „Tohle není život. Jen přežívám,“ posteskla si jedenatřicetiletá Francouzka v rozhovoru pro ranní show televize ITV s tím, že už nastoupila na kliniku. „Můj život je jako noční můra. Nikomu bych to nepřála a stále se to zhoršuje,“ dodala Bartoliová, které mnozí tenisoví příznivci vyčítali, že s profesionálním tenisem skončila příliš brzy. Kvůli přecitlivělosti na nejrůznější vnější vlivy Bartoliová nemůže konzumovat běžnou vodu z vodovodu ani na mytí a musí používat balenou minerálku. Při používání mobilního telefonu si musí brát rukavice, protože je přecitlivělá i na elektronická zařízení. Hráčka se domnívá, že se virem nakazila, když během ledna a února letošního roku přelétávala mezi Austrálií, New Yorkem a Indií. „Bojím se o život. Mám strach, že mi jednoho dne přestane bít srdce,“ řekla smutná Marion Bartoliová.
VLAJKONOŠKA USPĚLA S ODVOLÁNÍM  str. 24
Bývalá světová jednička Caroline Wozniacká se sice nekvalifikovala na olympijské hry do Ria a hodně smutnila, že nebude moci nést dánskou vlajku na slavnostním ceremoniálu, ale olympijská diplomacie Dánska zaúřadovala. A Caroline uspěla s odvoláním a může tak startovat na olympijských hrách v Rio de Janeiru. Na předběžném seznamu účastníků her, který zveřejnila Mezinárodní tenisová federace ITF se tedy objevila díky diplomatickému rozhodnutí a nikoliv díky výsledkům! Wozniacká byla již s předstihem vybrána za vlajkonošku dánské výpravy, její start na olympiádě ale jistý nebyl. Současná svěřenkyně Davida Kotyzy totiž neodehrála ve čtyřletém olympijském cyklu dostatečný počet fedcupových duelů a hrozilo jí, že se na hry nedostane. Dvojnásobná finalistka US Open, které se v posledních měsících před olympiádou vůbec nedařilo, však uspěla s odvoláním k ITF s argumentem, že ji o starty v týmové soutěži připravila zranění. Ve stejné situaci se mimochodem ocitl i olympijský vítěz z Pekingu 2008 Rafael Nadal, jenž přišel vinou zranění o londýnské hry a kvůli zdravotním problémům nestartoval ve Wimbledonu. Také určený vlajkonoš španělské výpravy Rafael Nadal musel spoléhat na odvolání k ITF…

KAŽDÉMU POVRCHU SE PŘIZPŮSOBÍM  str. 25
Minulý rok si Gabrine Muguruzaová zahrála ve Wimbledonu své první grandslamové finále. Letos přijela do slavného All England Clubu jako čerstvá vítězka Roland Garros a jako světová hráčka číslo dvě. „Nic neberu jako samozřejmost, každý turnaj začíná od nuly,“ konstatovala po příjezdu do Londýna dvaadvacetiletá Španělka. Na začátku sezony 2014 vybojovala Muguruzaová v Hobartu svůj první turnajový vavřín na okruhu WTA. Od té doby sice na některých turnajích zaznamenala solidní výsledek, výrazného prosazení se ale dočkala až vloni na Wimbledonu, kde si zahrála poprvé v kariéře grandslamové finále. V boji o titul sice podlehla světové jedničce Sereně Williamsové, na konci loňské sezony ale vyhrála prestižní podnik v Pekingu a probojovala se do semifinále Turnaje mistryň. Letošní rok nezačala Španělka příliš dobře a až do pařížského French Open bylo jejím maximem semifinále v Římě. Na pařížské antuce však zažila snové dva týdny. V prvním kole sice ztratila set, zbytek turnaje ale prošla bez ztráty setu. Ve finále pak oplatila Sereně Williamsové loňskou porážku z Wimbledonu a došla si pro svůj premiérový grandslamový titul. Díky triumfu na Roland Garros se stala světovou dvojkou a všichni očekávali, že v nejbližších měsících by mohla zaútočit i na první příčku žebříčku WTA. Přechod z antuky na trávu sice Španělce nevyšel (na premiérovém ročníku travnatého turnaje na Mallorce nestačila hned v prvním zápase na Belgičanku Kirsten Flipkensovou), i přesto se ale cítila před dalším Grand Slamem dobře. „I když jsem na Mallorce prohrála už v prvním kole, zůstali jsme tam a trénovali. Užili jsme si s týmem dost zábavy, hodně jsme si povídali a řešili přípravu na Wimbledon. Myslím, že jsem připravená na další velký turnaj. Jsem celkem v klidu, nepociťuji na sobě nervozitu,“ řekla Španělka po příletu do Londýna...
Více přináší tištěné číslo magazínu
Příště už to zvládnu. Nepochybuju!  str. 27-28 /dialog měsíce/
Zase se posunul o kousek dál a výš. MILOS RAONIC dvakrát došel na grandslamových jevištích do čtvrtfinále, potom dvakrát do semifinále. A teď už také do finále. I díky tomu, že pětadvacetiletý Kanaďan ve Wimbledonu poprvé v životě otočil proti Davidu Goffinovi zápas za stavu 0:2 na sety a pak zvládl další pětisetový thriler s Rogerem Federerem. Zastavil ho až těsně pod vrcholem Andy Murray. Skoro dvoumetrový rodák z černohorské Podgorice, odkud v jeho třech letech odešli rodiče do Toronta, se k zatím životnímu výsledku na některém podniku Velké čtyřky prostřílel na londýnské trávě jako tradičně díky výbornému servisu. A také mu pomohly rady od Johna McEnroea. Sedminásobný grandslamový šampion posílil Raonicův trenérský tým. Kanaďan pod Američanovým dohledem hrál finále v Queen’s Clubu i v All England Clubu, a i když z obou odešel poražený, s McEnroem se domluvili na pokračování spolupráce. Vedle zkušeného praktika Riccarda Piattiho tak budou mít prvního Kanaďana ve finále Wimbledonu na starosti také dvě bývalé světové jedničky a grandslamoví vítězové John McEnroe a Carlos Moya. Cíl mají jasný: Dosáhnout znovu na finále na nejsledovanějších tenisových scénách. A v nich už nepovolit žádnou další porážku.

Litoval jste něčeho po prohraném souboji o titul ve Wimbledonu?
Neřekl bych, že bych měl něčeho litovat. Udělal jsem maximum. Chtěl jsem být útočný, dostat Andyho pod tlak, ale on hrál ze základní čáry mnohem lépe než já. Hrál jsem s ním vyrovnaně, jenže v důležitých okamžicích jsem prostě nedokázal předvést lepší výkon.
Přece jen – byly momenty, které byste s odstupem změnil?
Možná na začátku zápasu jsem byl při jeho servisu více pasivní, než bych chtěl a než jsem plánoval. Ale jinak ne, dělal jsem, co jsem mohl, bojoval. Nestačilo to.
Za celý zápas jste jedinkrát ztratil podání, hned v úvodním setu. Další dvě sady rozhodovaly tie-breaky, které jste jasně prohrál. V čem byl problém?
Ve druhém tie-breaku zahrál Andy opravdu výborně. Ale v tom prvním jsem hned na začátku udělal poměrně lacinou chybu. Navíc jsem si nepomohl servisem, takže když se celkově za oběma zkrácenými hrami ohlédnu, moc radosti z nich nemám.
Sám jste měl jediné dvě příležitosti prolomit Murrayho servis ve třetí sadě za stavu 2:2. Ale nedokázal jste je využít….
Ano, to byl můj nejsvětlejší moment na returnu Jako bych v tu chvíli měl nejjasnější pohled na věc. Měl jsem pocit, že vím, jak na to, a že bych mohl vývoj finále alespoň trochu změnit. Jenže Andy udělal přesně to, co měl, aby mi to nedovolil. Bohužel...
Zkráceno pro web

Archiv předchozích čísel