Dánka Caroline Wozniacká se stala 11. října 2010 dvacátou světovou jedničkou. Novináři ji stále trápí otázkou, jak se v této roli cítí, když ještě nevyhrála žádný Grand Slam. „Mně ta otázka nevadí, už jsem na ni zvyklá. Mám dojem, že si zasloužím být tam, kde jsem. Loni jsem hrála výborně a snad to letos zopakuji,“ řekla Wozniacká v Melbourne na začátku Australian Open. Sympatická Dánka věří, že tato otázka bude brzy bezpředmětná… A co si o ni myslí Petra Píchalová-Langrová, šéfka tenisových projektů v TK PLUS, která s ní spolupracovala při jejím nedávném startu za extraligový Prostějov? „Čím větší hvězda a ona jako světová jednička hvězdou určitě je, tím je s ní méně problémů. Caroline je kamarádská, vstřícná, pohodová, nic jí nebylo zatěžko, prostě výborná holka do tenisové party. Pevně věříme, že se ještě představí na některém z našich příštích projektů.“
(fkz)

Nedá mi to, abych se ještě jednou nevrátil k extralize. I proto, že jsem dostal několik mailů, které se pozastavovaly nad tím, že si Černošek koupil na naši nejvyšší soutěž světovou jedničku. Vracím se i proto, že to byla pro některé týmy příležitost, aby se narychlo postavený mančaft před zápasem vyfotografoval se zahraniční posilou a tu si najal jen proto, aby se zachránil. Druhý tým šel za titulem. Jaký je mezi těmi dvěma fotografiemi rozdíl? Ta první je jen příležitostný zápis do klubové kroniky s tím, že i v další sezoně si bude moci klub připisovat přívlastek – extraligový, ta druhá fotografie je pokračováním cesty, na kterou klub vykročil v pětadevadesátém roce. V té době se překotně mluvilo o sjednocené Evropě, český tenis – a především jeho kluby – procházel etapou složité transformace. Vedle zběsilé privatizace továrních hal, výrobních pásů či lesů plných dřeva se také vyjasňovaly vztahy kolem tenisových klubů, mnohé tělovýchovné jednoty a radnice je dávaly do dlouhodobých pronájmů či prodávaly. Samostatné, či po samostatnosti toužící kluby, mnohdy s novými vlastníky, potřebovaly průkazné výsledky, začal systematický hon na talenty (už se začali považovat za obchodní případ). A extraligový titul? Už tehdy k pověsti klubu dokonale pomáhal! V pětadevadesátém se na Hané poprvé radovali, navíc měli v týmu budoucí světovou jedničku Martinu Hingisovou, prostějovský šéf pak přitáhl i další hvězdy...
Kompletní úvodní slovo Ing. Františka Kreuze přináší tištné vydání magazínu

Teprve sedmadvacetiletý PHILIPP KOHLSCHREIBER překvapil na konci minulého roku prohlášením, že uvažuje o konci kariéry. „Moc se mi nedaří, přemýšlím, zda nemám tenisovou raketu pověsit na hřebík…“ Němec se dokázal poprvé naplno prosadit v roce 2007 a od té doby byl v podstatě nepřetržitě součástí širší světové špičky. Ve své kariéře získal dva tituly na okruhu ATP: doma na prestižním turnaji v Mnichově a v novozélandském Aucklandu. Předloni pak premiérově atakoval nejlepší světovou dvacítku. V loňské sezoně to zpočátku opět vypadalo na úspěšný rok, když se zase v Aucklandu dostal do semifinále. Bohužel, to bylo také společně se semifinále v Métách jeho nejlepším výsledkem. Kohlschreiber přitom nepředváděl nijak špatné výkony, avšak chyběl mu alespoň jeden výraznější úspěch. V žebříčku ATP také nakonec klesl pouze o pár míst na 34. příčku. Ne že by tedy vloni vyloženě zklamal, ale čekalo se od něho zkrátka víc, čehož si je Philipp vědom: „Německo potřebuje výraznou tenisovou osobnost. Přece se nedá věčně jen vzpomínat na vynikající výsledky Borise Beckera a Michaela Sticha.“ A to o ukončení kariéry uvažuje i další zkušený tenista Simon Greul, který se dokázal až do roku 2007 prosazovat zejména na turnajích nižších kategorií, na nichž slavil již jedenáctkrát triumf. V roce 2009, ve svých osmadvaceti letech, uhrál několik dobrých výsledků i na nejvyšší úrovni. Probojoval se do semifinále turnaje v Bukurešti, a nejenže se dostal teprve podruhé v kariéře do nejlepší světové stovky, ale dokonce začal atakovat první padesátku. Loni měl v plánu tyto výkony přinejmenším zopakovat, žel, nepodařilo se. Na turnajích ATP prohrál dvě třetiny z šestatřiceti zápasů a nějaké oslnivé výsledky nepředvedl ani na challengerech. Postupně tak výrazně klesal žebříčkem dolů a na konci roku mu patřila až 130. pozice světového pořadí. „Jestli letos neprorazím, začnu uvažovat o konci sportovní kariéry,“ nechal se slyšet Greul a přidělal vrásky německým tenisovým funkcionářům. „Snad se nám nerozpadne celý daviscupový tým,“ sdělil zasmušile novinářům Carl-Uwe Steeb, kapitán výběru našich sousedů.
Více přináší tištěné číslo magazínu

Legendární švédský tenista BJÖRN BORG má možná zaděláno na problémy. Jeho bývalá manželka Loredana Bertéová, se kterou se rozvedl v roce 1993, tvrdí, že její manželství s bývalým nejlepším tenistou světa ve skutečnosti nikdy neskončilo. Borg, který se znovu oženil v roce 2002, tak podle italské zpěvačky žije v bigamii. Nyní osmapadesátiletou zpěvačku Bertéovou si Borg vzal v roce 1989, aby se po čtyřech letech rozvedli. V roce 2002 se legendární Švéd oženil znovu; jak ale tvrdí jeho předešlá žena, znamená to, že žije v bigamii... To Borg samozřejmě popřel a obvinění označil za nesmysl s tím, že se z něj Italka snaží vytáhnout více peněz. Bertéová se podle svých slov o tom, že jsou s Borgem i po sedmnácti letech od rozvodu pořád manželé, dozvěděla náhodou loni při volbách. Tehdy jí měl ve volební místnosti v Miláně úředník oznámit, že se ve skutečnosti jmenuje Borgová a že podle záznamů úřadů je jejich manželství stále platné. „Můj bývalý manžel Björn Borg mě ujistil, že jeho právník se postará o všechny potřebné papíry. Chtěl se prostě postarat úplně o všechno,“ uvedla Bertéová švédskému deníku Aftonbladet. Někdejší dívčí idol je ženatý už potřetí. Jeho první ženou byla v osmdesátých letech minulého století rumunská tenistka Mariana Simionescuová. Nyní je jedenáctinásobný grandslamový šampion už osm let ženatý s Patricií Östfeldtovou, s níž má syna Lea.
(fkz)

Velmi netradiční místo pro duel prvního kola Davis Cupu si na první kolo vybralo Rakousko, které se v prvním kole utká s Francií, loňským finalistou. Bude se hrát na antuce v hangáru na letišti nedaleko Vídně, kam může přijít až 6 000 diváků. „Bude to super,“ kvitoval JÜRGEN MELZER rozhodnutí domácí tenisové federace. „Vejde se tam dost fanoušků, tak z toho snad uděláme dobrou show,“ dodal momentálně nejlepší rakouský tenista. Za nápadem odehrát daviscupový souboj na schwechatském letišti v hangáru o rozloze 10 000 metrů čtverečních ostatně stojí Melzerův manažer. Ten tak vytrhl trn z paty federaci, která na březnový termín nedokázala ve Vídni najít žádný volný stadion. „Přišel s tím Ronnie Leitgeb. Je to unikátní nápad. Jsme rádi, že splníme přání hráčům, kteří chtějí, aby se hrálo poblíž Vídně,“ prohlásil viceprezident rakouské tenisové federace Helmut Dorn. Nepříjemností pro hráče i diváky by mohl být provoz nad letištěm, podle Melzera to však nebude velký problém: „Ve Flushing Meadows vám letadla létají nad hlavou celou dobu,“ konstatoval. „Doufám, že naši fanoušci budou tak hluční, že letadla ani neuslyšíme. Antuka je pro Rakousko v souboji s Francouzi nejlepší možný povrch. Soupeř sice má několik dobrých antukářů, ale ještě více hráčů, kterým vyhovuje tvrdý povrch,“ uvedl Melzer.
Více přináší tištěné číslo magazínu

Můžeme to brát jako takový malý tenisový zázrak. Protože i tak se dá pohlížet na výsledky, kterých v minulém roce dosáhl JAROSLAV POSPÍŠIL. Prostějovský tenista, který nikdy předtím nebyl ani ve druhé stovce světového žebříčku, po celou kariéru se pohyboval především po turnajích kategorie futures, ani na challengerech pořádně neprorazil, na okruhu ATP si zahrál jediné utkání a na grandslamové scéně se nikdy neukázal, se v devětadvaceti letech nadechl k nejlepšímu období kariéry. Pomohl návrat do rodného Prostějova a paradoxně i fakt, že tenis už nestál na pozici absolutně jasné životní jedničky. Poprvé triumfoval na challengeru a za jedinou sezonu se Jaroslav Pospíšil vyšvihl na žebříčku o čtyři sta padesát příček až do lepší poloviny druhé stovky. Právě za tenhle obří skok dostal v prosinci při slavnostním vyhlášení v Přerově svého prvního Zlatého kanára. Tenis se v životě Jaroslava Pospíšila usadil už při jeho narození. O jedenáct let starší sestra Jana patřila v Prostějově k nadějným hráčkám a tak bylo jasné, jaké sportovní náčiní vezme jako první do ruky její malý bratříček. „Už od tří let jsem tak nějak pinkal na zdi. Na kurtu jsem začínal v šesti letech s tátou,“ vzpomíná Pospíšil. Otec Jaroslav, i když sám – pokud jde o sport – fotbalista, byl také jeho prvním trenérem. A zůstal mužem, který ho svými radami a postřehy provází až do dneška. V době prvních let povinné školní docházky si vyzkoušel také fotbal a hokej, ovšem tenis hrál první housle. „Táta říká, že jsem se pro něj rozhodl sám, ale ono to snad ani jinak nešlo,“ směje se dnes. „Kdybych se však na tenis nedal, asi bych hrál fotbal a byl nejspíš defenzivní záložník.“ A možná i dobrý, zarputilost a touha něco dokázat mu nechybí. V mládí ji ovšem ještě neuměl ovládat, nechával se strhnout. „Byl jsem jako dítě strašný nervák, všechno jsem si hrozně bral. Prohrával jsem v prvním gamu 0:30 a už jsem řval, že nevyhraju, že mi to nejde.“ Tenisový vzor Jaroslav Pospíšil neměl. Napodoboval sice hru Karla Nováčka nebo Stefana Edberga, ale brzy poznal, že to není a nebude jeho tenisový styl. Velmi dobrý příklad toho, že je možné prosadit se v nelítostném tenisovém světě, měl mladý hráč ve své rodině. O jedenáct let starší sestra Jana se na konci devadesátých let minulého století dostala až do nejlepší padesátky světového žebříčku, hrála grandslamové turnaje a patřila do československého fedcupového týmu. „Náš vztah se sestrou byl složitý. Kvůli věkovému rozdílu i kvůli tomu, na jakou úroveň se v tenise dostala. Moc často jsme spolu nebyli, ale jinak jsme si každou minutu užívali naplno.“ Když bylo Jaroslavovi kolem čtrnácti let, tak občas i na kurtu. Do té doby se proti sobě nepostavili. Kvůli rozdílu v kvalitě to nemělo ani cenu. „Dneska bych si rád se ségrou zahrál mix. Ale v závodním tenise už to nebude...“ Jana Pospíšilová je vdaná za herce a moderátora Petra Rychlého...
Zkráceno pro web

Český tenis má světovou jedničku. Junior JIŘÍ VESELÝ je od prvního ledna 2011 nejlepším tenistou naší planety ve své kategorii! Náš tenis na podobný okamžik čekal od doby Ivana Lendla. Příbramský rodák, mistr Spolkové republiky Německo v kategorii mladších žáků, vítěz Pardubické juniorky 2009, zlatý medailista z týmových mládežnických soutěží a člen družstva dospělých TK AGROFERT Prostějov, středoškolák v oboru podnikání, nám na ruzyňském letišti, krátce před cestou na Australian Open, věnoval několik desítek minut.
Jirko, blahopřejeme! Jaké to je být nejlepším na světě?
Velice příjemné, je to pro mne něco zcela nového, je to jiné než třeba být pátý. Na druhou stranu to přináší větší zodpovědnost, ale nějaký tlak necítím. Hraji tak jako před tím, vnímám to jako dobrý start do další mojí tenisové kariéry, splnění určitého postupného cíle.
Vzpomněl si někdo po silvestrovské půlnoci, že jsi světovým hráčem číslo jedna?
Táta to měl spočítáno už před Vánocemi. On, děda a další z rodiny mi to samozřejmě na Nový rok připomněli. Stejně jako řada kamarádů, i oba moji trenéři Jaroslav Machovský a Jozef Ivanko, který se mnou dělá kondici, mi blahopřáli.
Které výsledky loňského roku tě přivedly na tenisový juniorský trůn?
Rok jsem začal na dvaasedmdesátém místě žebříčku ITF. V Austrálii jsem uhrál jen kolo na grandslamové premiéře. Potom jsem se vydal do Tunisu a po vítězství na tamním turnaji jsem se výkonnostně a výsledkově rozjel. Byl jsem na třech silně obsazených turnajích v Jižní Americe a uhrál jsem čtvrtfinále, semifinále a finále. To jsem zopakoval v Nice na soutěži I. kategorie a následně na áčkovém turnaji v Miláně. Na Grand Slamu v Paříži jsem musel ze zdravotních důvodů hned v úvodu skrečovat. Na trávě v Roehamptonu jsem se probojoval mezi čtyři nejlepší. To mi dodalo sebedůvěru před Wimbledonem, kde jsem však skončil ve čtvrtfinále. Stejně daleko jsem se dostal na juniorském mistrovství Evropy v Klosters. Po vyřazení na wimbledonské trávě jsem byl hodně zklamaný. Na světové olympiádě mládeže v Singapuru jsem prohrál ve dvouhře v „šestnáctce“, ale vyhrál jsem olympijskou čtyřhru. Následovalo putování za moře. V Kanadě jsem na „jedničce“ hrál finále, na US Open mě limitovalo bolavé zápěstí – skončil jsem ve čtvrtfinále. K mým domácím úspěchům patří titul mistra České republiky dorostu, který jsem vybojoval jako člen družstva TK AGROFERT Prostějov.
Zkráceno pro web

Už počtvrté se český fedcupový tým utká se Slovenskem, rozhodl o tom loňský los na Roland Garros. Zatím se vždycky radovala česká reprezentace. Bude tomu tak i na konci prvního únorového týdne v Sibamac Areně NTC-Bratislava?
POPRVÉ SE ČESKÝ TÝM UTKAL SE SLOVENSKEM ve Fed Cupu v roce 2000 v bratislavské semifinálové skupině, která se hrála v hale Incheby. Česká reprezentace ve složení Denisa Chládková, Květoslava Hrdličková, Daniela Bedáňová a Adriana Gerši pod vedením nehrajícího kapitána Jana Šimbery dokázala přehrát všechny tři soupeře ve skupině – Rakousko, Švýcarsko i domácí Slovensko. Tým bez výrazné hvězdy postoupil do listopadové finálové skupiny v USA, kde se vedle tenistek pořádající země a českého týmu ještě představily celky Belgie a Španělska. V prvním zápase Češky porazily Rakousko, už po dvouhrách bylo rozhodnuto, Hrdličková porazila Wartuschovou, pak Chládková Schettovou, Rakušanky pouze snížily na 1:2 ve čtyřhře. Ve druhém zápase se Švýcarskem rozhodovala o našem vítězství a postupu do finálové skupiny až čtyřhra. Hrdličková vyhrála nad Gagliardiovou, Snyderová porazila Chládkovou a vyrovnala. Poté Hrdličková s Bedáňovou po prvním prohraném setu doslova vymazaly z kurtu Gagliardiovou a Snyderovou, dovolily jim vyhrát jen dva gamy. Jaká byla situace před třetím zápasem ve skupině se Slovenskem? I porážka nám otevírala dveře k postupu, ale kapitán Šimbera stále burcoval k co nejlepším výkonům. Úvodní dvouhra mezi Hrdličkovou a tehdy sedmnáctiletou Hantuchovou vyzněla jasně pro Slovenku, pak Chládková vyrovnala s Habšudovou a vítězný bod získal deblový pár Bedáňová, Hrdličková, ve dvou setech přehrál dvojici Habšudová, Hantuchová. Jak dopadla bratislavská skupina? Na prvním místě Česká republika, druhé Švýcarsko, třetí Rakousko, Slovenky prohrály všechny Petra Kvitová Květa Peschkeová zápasy, skončily ve skupině poslední a sestoupily spolu s Chorvatskem a Austrálií do regionálních kvalifikací.
Více přináší tištěné číslo magazínu

Naši čtenáři se často ptají, proč se největší tenisová událost na okruhu ATP a WTA, slavný Wimbledon, stále hraje na přírodní trávě, když všechny ostatní na antuce, tvrdých nebo nejrůznějších površích z umělých materiálů. Malou mýlku jen trochu poopravím. Na přírodním, „anglickém“ trávníku se nehraje jen Wimbledon, ale také turnaje v německém Halle, v Londýně (Queen’s Club), ve městech Hertogenbosch, Eastbourne, v Newportu nebo Birminghamu. Všechny tyto turnaje probíhají těsně před, nebo po třetím grandslamovém klání roku (Newport). Umožňují tak jednu z mála možností kvalitní přípravy na trávě pro účastníky Wimbledonu.
Technický pokrok a nabídka obrovského množství umělých povrchů s minimálním nárokem na údržbu, a tím i úsporu peněz na pořízení a provoz dvorců, vystavil „anglické trávě“ stopku. Je pravdou, že pořízení a údržba přírodního travnatého dvorce je náročná a velmi nákladná. Ale o tom později. Vraťme se k historii. První zmínky o hře podobné tenisu jsou známy už ze středověku. Ve starořeckých a římských gymnáziích se hrálo nejdříve dlaní, pak rukavicí a až daleko později přišly na svět pálky a rakety těch nejroztodivnějších tvarů. Prostředím bývaly královské míčovny, nádvoří zámků – samozřejmě na nejrůznějších površích (kamenných, pískových nebo dřevěných). Začátky tenisu v dnešní podobě jsou pevně spojeny s hrou v kriket, která se provozovala na upravených trávnících v šlechtických zahradách. Vždyť i doslovný překlad termínu „Lawn Tennis“ je vlastně „travní tenis“. Kolébkou tenisu je prý Leamington Spa v anglickém hrabství Warwick. Tam major Harry Gem v roce 1872 předvedl před hotelem Manor House tenis na trávě a ještě v témže roce tam založil první Lawn Tennis Club na světě. Hotel stojí dodnes, ale na travnatém dvorci byly později postaveny řadové domky. Není bez zajímavosti, že právě v Leamington Spa bylo za druhé světové války velitelství československých jednotek působících ve Velké Británii. Tato informace ale k našemu tématu nemá žádný vztah...
Zkráceno pro web

Po boku sedmadvacetileté Daniely Hantuchové se objevil nový trenér, Matej Lipták. „Je Slovák, tak mu možná budu lépe rozumět,“ komentovala se smíchem změnu hráčka, která měla naposledy kouče z rodné země před více než třinácti roky. „Mateje Liptáka znám z Fed Cupu, vždy mě na zápasy výborně připravil. Jsem šťastná, že moji nabídku přijal,“ říká bývalá pátá hráčka světa. A proč si pohledná Slovenka vybrala právě Liptáka? „Snaží se rozvíjet moje silné stránky. Nechce, abych kopírovala styl někoho jiného,“ tvrdí a dodává: „Lipták patří mezi nejžádanější mladé trenéry.“ V minulých letech přivedl nadějného Karola Becka až na 36. místo žebříčku ATP, po něm dostal do světové stovky loňskou semifinalistku Wimbledonu, Češku Petru Kvitovou. V prosinci 2008 přijal místo kapitána slovenského fedcupového týmu. Zároveň vykonával funkci šéftrenéra Národního tenisového centra (NTC) v Bratislavě a byl osobním koučem slovenské jedničky Lukáše Lacka. „Daniela mě oslovila už v průběhu minulého roku. Tehdy jsem ještě odmítl, neboť jsem měl rozdělanou práci v Bratislavě a fungovalo nám to i s Lukášem.“ Hantuchová si před sebe klade cíl: „Chci opět vyhrát turnaj WTA a dosáhnout lepších výsledků na Grand Slamech. Prvořadým cílem je ale návrat do světové dvacítky,“ uvádí Daniela.
Více přináší tištěné číslo magazínu

Vytáhlá dvaadvacetiletá Běloruska Olga Govorcovová patřila během let 2007 až 2009 stabilně k tenistkám kolem padesátky světového computeru, ačkoli si během své kariéry doposud nepřipsala žádný titul z okruhu WTA. Na dobře obsazeném turnaji v Moskvě 2009 si navíc zahrála své druhé finále, v němž sice nestačila na Italku Schiavoneovou, přesto chtěla loni navázat tam, kde skončila. Do loňské sezony však nevkročila nejlépe, když prohrála úvodní tři zápasy, nakonec si ale v první polovině dubna zahrála finále v Ponte Vedra Beach, Poté však Govorcovová úplně „odešla“ a z dalších pětadvaceti zápasů dokázala zvítězit v pouhých šesti případech. V závěru roku navíc vypadla v Moskvě při obhajobě finále hned v úvodním kole, přišla tak o body a ve světovém žebříčku klesla na 75. pozici. Tak nízko přitom na konci sezony nebyla čtyři roky... „Zimní příprava na letošní leden představovala hodně tvrdou dřinu,“ pochvalovala si Olga Govorcovová. Během posledních týdnů minulého roku doslova dřela v posilovně a na zastřešených kurtech v Minsku. „Vím, že jsem udělala maximum pro to, abych byla letos co nejlepší. A tento pocit mě naplňuje přesvědčením, že na nějakém turnaji uspěji. Konečně si věřím, což je důležité. Psycholog mi dokonce řekl, že vše se zlomí, až vyhraji první turnaj na okruhu WTA.“
Více přináší tištěné číslo magazínu

„Ve čtvrtek 13. září 2001 zemřel v Londýně po dlouhé těžké nemoci ve věku 79 let Jaroslav Drobný, jeden z nejslavnějších československých tenistů,“ napsaly před deseti lety agentury. Srdcem byl pořád Čech, v devadesátých letech se stále častěji objevoval v Praze. „Tady mám ty opravdové kamarády,“ říkával a pak hned taky dodal – „a kamarádky. Praha je určitě nejkrásnější město na světě a vždycky se vám nejvíce líbí tam, kde jste prožili dětství,“ tvrdil Drobný. „Byly mně asi tři roky, hráli jsme si v Jelením příkopu a jednou kolem nás projížděl na koni prezident Masaryk. Říkal nám: Hoši, jste budoucnost tohoto národa. Koukejte se podle toho chovat! Na tu historku jsem si mockrát v životě vzpomněl. Ano, koukejte se podle toho chovat. Připomínal jsem si to později, když mě lidi už trochu znali…“ Když mu bylo deset, hrál se na Štvanici tradiční Turnaj pražských sběračů a Drobný se dostal až do fi nále. Prohrál s Oldřichem Kuchařem z klubu libeňských Akademiků. Mladík, hrající levou rukou, tehdy všechny překvapil dokonalými údery. „Znal jsem na Štvanici každý kout, bydleli jsme tam, otec dělal v klubu správce. Proto se o mně říkalo, že jsem byl tenisem doslova odkojen.“ Malého Jaroslava však mnohem více přitahoval hokej. „Naštěstí byl v rozhodujících letech na Štvanici trenérem František Pallas, který hned poznal, že bych na dvorcích mohl dosáhnout přece jen větších úspěchů a o mém osudu bylo rozhodnuto.“ V roce 1937 vyhrává Drobný v Pardubicích tradiční juniorku, ve finále poráží skoro o čtyři roky staršího Vladimíra Černíka, s kterým později startoval v Davisově poháru. Co říkal jeho výkonu na Pardubické juniorce tehdejší předseda Československé tenisové asociace Karel Robětín? „Vítězství Drobného v Pardubicích nebylo pro zasvěcené velkým překvapením. Všechny nás ale překvapil způsob, jakým bylo dosaženo. Kdo toho hocha blíže nezná, neuvěří, že mu ještě není šestnáct let. Hraje až s příliš vážnou tváří a s taktikou, kterou mu musí závidět i starší závodní hráči.“ V polovině září 1937 se Jaroslav Drobný poprvé objevuje v reprezentaci, startuje ve Středoevropském poháru!
Více přináší tištěné číslo magazínu

V sezoně 2009 vyhrál JUAN MARTIN DEL POTRO tři turnaje včetně grandslamového US Open, když v souboji o titul pokořil Rogera Federera. Byl ve finále Turnaje mistrů a vyhoupl se až na čtvrtou příčku světového žebříčku. Už ne Nadal, Federer, Djokovič a Murray, říkali tenisoví experti, teď už je to pětice, protože právě k těm nejlepším rodák z argentinského Tandilu už právoplatně náleží. A ozývaly se i hlasy, že právě tenhle bez dvou centimetrů dvoumetrový habán bude nejtěžším soupeřem pro španělsko–švýcarskou dvojici tenisových vládců. Možná by tomu tak i bylo, jenže svěřenci krajana Franca Davina se před rokem postavil protivník, kterému ani ti z kurtů nemohou konkurovat – vlastní zdraví. Na loňském Australian Open vypadl ve čtvrtém kole s Marinem Čiličem, co však bylo mnohem horší, začal ho trápit zánět šlach v pravém zápěstí. Od té doby nehrál. V květnu na klinice Mayo v americkém Rochesteru podstoupil operaci. Neobhajoval ani triumf v New Yorku, vrátil se až v září. Jenže zvládl pouhé dva turnaje v Bangkoku a Tokiu, ve dvou zápasech nezískal ani set. Brzy poté ukončil sezonu. Neobhájil proto ani body z Turnaje mistrů a v žebříčku rázem spadl až do třetí stovky. Letos v lednu zahájil tenista s přezdívkami „Párátko“ nebo „Čára“ jinou operaci – návrat. V Sydney prohrál ve druhém kole s Florianem Mayerem, v Melbourne na úvodním grandslamovém podniku sezony ve stejné fázi s Marcosem Baghdatisem. Hned na začátku tak Juan Martin del Potro poznal, že jednoduché to se znovudobytím už jednou obsazených pozic vůbec nebude…
Jaký pro vás byl ten skoro rok bez tenisu?
Špatný, nepříjemný. Tři nebo čtyři měsíce nikdo nevěděl, jakým způsobem moje bolavé zápěstí vyléčit. To bylo špatné pro moji psychiku. Ale po operaci, po které mi doktor řekl, že za čtyři až šest měsíců budu zase hrát tenis, jsem se hodně uklidnil. Viděl jsem před sebou cestu a úkoly, které budu muset postupně splnit. Jak se říká, uviděl jsem pověstné světlo na konci tunelu.
Vy jste ale po stanovení diagnózy o operaci moc slyšet nechtěl… Je to tak, snažil jsem se jí vyhnout pomocí různých způsobů léčby. Nic však dostatečně nezabíralo a nakonec zůstala operace jako jediné smysluplné řešení. Nebyl to příliš šťastný moment v mém životě, ale s nepřízní osudu jsem zvyklý bojovat.
Zkráceno pro web

RC Sport Cup, halové mistrovství České republiky mužů v Plzni
Zlatí Pavel Šnobel a Lustig s Vrbkou
Halové mistrovství České republiky tenistů, RC Sport Cup v hale plzeňské Slavie na Borech patřilo zkušeným • Šampionátu, který byl dobře připraven a organizován, chyběla tentokrát výrazná osobnost • Celková dotace halového šampionátu byla dvě stě tisíc korun • Ve dvouhře vybojoval zlato Pavel Šnobel (VSK VŠB-TU Ostrava) a ve čtyřhře se z prvenství radovala dvojice Daniel Lustig (PSK Olymp-Orel Praha) a Jiří Vrbka (TC Realsport Nymburk) • Do semifinále dvouhry se dostali vedle vítěze Pavla Šnobla, ještě pozdější finalista Michal Schmid (TK Škoda Plzeň), Lubomír Majšajdr (LTK Liberec) a Daniel Lustig • Snadná cesta za deblovým titulem pro tým Daniel Lustig – Jiří Vrbka • Do finále čtyřhry se probojoval pár Michal Schmid, Radim Žitko (TK Škoda Plzeň) • Medaile a poháry předali finalistům předseda Rady ČTS Zdeněk Štengl, manažerka společnosti RC Sport Jana Buryová a ředitel mistrovství Jiří Kovářík • V Plzni se hrálo o mistrovské tituly už podevatenácté •    (fkz)