K úvodnímu letošnímu střetnutí ve Fed Cupu proti Německu ohlásil Petr Pála, nehrající kapitán českého celku, překvapivé složení naší deblové dvojice.
A zkušená Květa Peschkeová s novickou Lucií Hradeckou se mu odměnily opravdu mimořádně – rozhodly celý zápas! Druhý pokus, v semifinále s Itálií, však našim reprezentantkám nevyšel. Na římském Foro Italico nezopakovaly své bezchybné premiérové vystoupení, i ony se propadly do české antukové bezradnosti…

Snímek: VLADIMIÍR BURIAN (Řím)

Byl to debakl? Byl, to si přiznejme. Nedávné doby, kdy české týmové výkony přikovaly národ k televizní obrazovce a nadšenci vynášeli Radka s Tomášem do tenisového nebe, jsou najednou pryč. Jen největší příznivci vydrželi v nádherném jarním počasí dívat se na české fedcupové trápení až do konce a to ještě nevěděli, že jedna z hráček řekne po zápase, že – „za stavu 0:3 už tam nebyla potřebná motivace, šlo spíš o to, dobře si zatrénovat.“ Na trénink jsem se v přímém přenosu ještě nedíval… Je dobré si také připomenout slova šéfa svazu: „Výkon celé výpravy neodpovídal významu semifinále Světové skupiny Fed Cupu…“ V Římě jsem nebyl, neměl jsem šanci nahlédnout do zákulisí, viděl jsem jen to, co mohli vidět všichni televizní nadšenci. Určitě mě však zamrzelo, že stav 0:3 byl příležitostí už jen k zatrénování, navíc z úst hráčky, která ještě před pár měsíci tajně snila, že se třeba jednou dostane do české týmové reprezentace. Rozhodně se nyní nechci přidávat k těm, kteří budou český fedcupový tým přibíjet na kříž, Italky byly přetěžkým soupeřem, vybojovaly čtvrtou finálovou účast za posledních pět let, dvakrát titul získaly a letos ho budou obhajovat proti Americe. Uspět na římské antuce se rovnalo tenisovému zázraku a český tým svatou vodou z Lourd nikdo nepokropil… Proč jsme se však v Římě více nervali? Ano, Italky byly velkými favoritkami, hrály doma na antuce a navíc jejich žebříčkové postavení bylo proti tomu našemu výrazně lepší. Přesto šla naše jednička do zápasu s velkou psychickou výhodou, v polovině února na halovém turnaji v Paříži porazila Schiavoneovou i Pennettaovou. Jak ji využila? Na Foro Italico získala dva gamy, proti favorizovaným Italkám neuhrála parta kolem kapitána Petra Pály v pěti zápasech ani set! A tak ještě jednou připomenu Kaderku: „I kdybychom hráli proti desetinásobným šampionkám, tak to nic nemění na faktu, že se na dvorci prostě musí odevzdat všechno, a to se nestalo. A hlavně – profesionalita přístupu k tomuto zápasu byla podle mého názoru a v mých očích jiná, než být měla…“ Stále více se potvrzuje, že týmu chybí výrazná osobnost, kolem které by se vše točilo a jež by byla zárukou úspěchu. Přesně tuhle roli ještě v nedávných letech plnila Nicole Vaidišová, bylo na ni spolehnutí, získávala důležité a většinou rozhodující body. Lucie Šafářová je schopná vyhrát na okruhu velké duely, letos však ve Fed Cupu neodehrála zápasy, které by odpovídaly postavení české jedničky. Petra Kvitová i Lucie Hradecká už ve Fed Cupu dokázaly, že mohou být platnými členkami týmu, všem našim však chybí zkušenosti z týmových zápasů. Bez nich se na velké finále prostě myslet nedá. Kapitán Pála mockrát říkal, že je český tým dobrou partou, přesto mám dojem, že nemá v sobě takovou vnitřní sílu – jako ten daviscupový. Už proto, že je přece jen lidsky a povahově křehčí, chlapi své osobní problémy mnohem surověji hodí za lajnu a myslí jen na to, co je před nimi. V Římě bylo od začátku jasné, že se česká fedcupová loď potopí, posádka jakoby se už dopředu smířila s tím, že se pod naší vlajkou do finále dojet nedá...
Kompletní úvodní slovo Ing. Františka Kreuze přináší tištné vydání magazínu

Už jednou pomohl psycholog Roberto Forzoni britské jedničce – v roce 2007, kdy se mladý ANDY MURRAY vracel na kurty po zranění zápěstí. Forzoni nabízí světové trojce znovu pomoc poté, co Murray po prohře v Miami připustil, že zápasy psychicky nezvládá. Ačkoliv je ve světovém žebříčku stále na předním místě, může být s posledními týdny jen těžko spokojený. Od finále Australian Open neuhrál pořádný výsledek a porážka ve druhém kole turnaje v Miami s Američanem Fishem, který se teprve vrací do světové stovky, tomu nasadila korunu. „Nebyl jsem na kurtu dost odolný, a to mě mrzí nejvíc. Co se týká psychiky, poslední týdny byly z mé strany mizerné a nepřijatelné,“ připustil po utkání Murray a dodal: „Potřebuji si srovnat hlavu a znovu se soustředit. Je to jen na mně. Byl jsem spokojený mimo kurt, ale ne na něm, a právě tam bych spokojený být měl, protože jde o moji kariéru. Tenis mě znovu musí bavit jako na začátku tohoto roku!“ Krátce po jeho slovech se ozval psycholog Roberto Forzoni, jehož jméno není ve světě tenisu neznámé. Spolupracuje i s britskou tenisovou asociací. „Jsem tu pro něj,“ tvrdí Forzoni a připomněl krátce po Miami: „Máme mezi sebou dobrý vztah a kdykoliv mi může zavolat. Pokusím se ho brzy kontaktovat a uvidíme, jestli budu něco platný...“
Zkráceno pro web

Chorvatský tenista IVAN LJUBIČIČ korunoval svou překvapivě úspěšnou pouť prestižním turnajem v Indian Wellsu ziskem titulu. Až dvacátý nasazený hráč porazil ve finále Andyho Roddicka ve dvou setech (oba v tie-breacích) a poprvé v kariéře vyhrál podnik série Masters. Ljubičič se dočkal svého triumfu na jednom z nejprestižnějších turnajů okruhu ATP paradoxně až poté, co vypadl z elitní dvacítky žebříčku a přesunul se spíše do role outsidera. V letech 2005 a 2006, kdy byl třetí na světě, tři finále na turnajích Masters prohrál. Jednu porážku mu uštědřil v roce 2005 v pařížské hale Bercy i Tomáš Berdych. „Když jsem se ohlédl za svou kariérou, opravdu jsem cítil, že mi něco chybí,“ uvedl k titulu z Masters Ljubičič, jenž v průběhu turnaje oslavil jednatřicáté narozeniny. „Je to úžasný pocit, že jsem to dokázal. Už jsem v to ani nevěřil,“ dodal rodák z bosenské Banja Luky, který se tak po více než dvou letech vrátil do první dvacítky žebříčku ATP. Finále v kalifornském Indian Wellsu bylo soubojem tenistů, kteří se mohou opřít o dělové podání. Tomu odpovídala skutečnost, že ani jednomu se nepodařilo servis soupeře prolomit, a tak rozhodovaly zkrácené hry. V nich měl navrch Ljubičič, který si po výhrách nad světovou dvojkou Djokovičem a trojkou Nadalem připsal i vítězství nad sedmým nasazeným Roddickem. Vysoký Chorvat získal tak svůj jubilejní desátý titul a stal se druhým nejstarším vítězem v Indian Wellsu po Connorsovi (tomu bylo při jeho triumfu v roce 1984 o pět měsíců víc).
Více informací v pravidelné rubrice tištěné číslo magazínu

Ruský tenista NIKOLAJ DAVYDĚNKO se výnosně upsal firmě Dunlop. Osmadvacetiletý tenista se tak zbavil „primátu“ nejlépe žebříčkově postaveného hráče bez stálé sponzorské smlouvy... Dvacetinásobný turnajový vítěz se dohodl s firmou Dunlop, která se stala jeho sponzorem. Nikolaj dlouhá léta hrával bez exkluzivního reklamního profitu s raketami Prince, o čemž loni se smíchem řekl: „Všechno dali Marii Šarapovové, na mě nic nezbylo!“ Rodák ze Severodoněckého kraje na Ukrajině se vrátil po zranění na kurty v rámci podniku ATP Masters 1000 v Indian Wellsu. Hráč reprezentující Ruskou federaci a žijící střídavě v Německu a USA, měl důvod k úsměvu na rtech: „Mám výhodnou sponzorskou smlouvu. Už jsem se zařadil mezi profesionály, kteří vydělávají, i když nehrají. To víte, chtěl bych si dobře užít i svůj důchod.“

Až se čeští tenisté postaví v červenci v Chile ve čtvrtfinále Davisova poháru proti domácímu týmu, budou čelit také jednomu z nejlepších forhendů na světě. Jeho majitel se jmenuje FERNANDO GONZALEZ a patří k nejzkušenějším hráčům na okruhu. Krátce po zmíněném duelu Světové skupiny prestižní soutěže oslaví třicáté narozeniny. „Je to vynikající atlet, který má výborný servis a jeden z nejlepších forhendů na světě,“ říká o něm český nehrající kapitán Jaroslav Navrátil. Chilan je také jedním z nejslavnějších sportovců v historii své země, vlastní kompletní sbírku olympijských medailí, byl hlavní oporou daviscupového týmu při jeho návratu mezi elitu před šesti lety. A nejdůležitější postavou zůstal, i když si v minulé sezoně kvůli sporům s tenisovým svazem vybral oddechový čas. Teď je ovšem zpátky. Vítěz jedenácti turnajů ATP, ale žádného opravdu velkého (maximem je jedno grandslamové finále a dvě z podniků kategorie Masters), je přesto už pěkně dlouho hrozbou pro každého tenistu, který s ním musí jít do střetu. I pro ty z nejvyšších příček světového žebříčku.

Dlouho byl tenistou jednoho úderu. Kdyby bylo v tenise dovoleno hrát pouze z forhendové strany, byl by mu schopen konkurovat málokdo. Možná s výjimkou Rogera Federera vůbec nikdo. Ale tak tomu nebylo, není a nebude, takže Fernando Gonzalez musel pozvednout i další aspekty své hry, aby se mohl plnohodnotně postavit těm nejlepším. Povedlo se mu to ve druhé polovině roku 2006, když v květnu o trenérské vedení požádal Larryho Stefankiho, bývalého kouče světových jedniček Johna McEnroea, Marcela Riose a Jevgenije Kafelnikova. Věděl, že má na víc, že i ve svých šestadvaceti letech má rezervy. „Čtyři roky jsem se plácal někde mezi jedenáctým a pětadvacátým místem, pořád tam a zpátky. Už jsem toho měl plné zuby, hrál jsem pořád stejně a tak jsem chtěl zkusit něco nového.“ Ono „nové“ přineslo výsledky. Protože Larry Stefanki věděl, co svého dalšího svěřence naučit. Hodně mu pomohl. „Zapracovali na kondici, prvním podání a konečném forhendu,“ říkal před třemi lety Jaroslav Navrátil, tehdy osobní trenér Tomáše Berdycha. „Forhend měl sice Gonzalez vždycky dobrý, ale pořád ho jen liftoval a k ničemu to moc nevedlo. Stefanki mu ho ještě zrychlil, aby mohl výměny snáze zakončovat...“ Zkráceno pro web

Itálie nás – po projetí Německem, Rakouskem a ještě za tmy kusem jejího severu – přivítala po průjezdu desítek tunelů v apeninském pohoří mlžným oparem, s nímž posléze v krátkém čase úspěšně bojovaly sluneční paprsky. Řím, dějiště semifinálového fedcupového duelu Itálie – Česká republika byl zlatistě zalitý. Jako by i sluníčko sdílelo český optimismus, vyslovený ústy Lucie Šafářové, že bude rozhodnuto v náš prospěch už po třech dvouhrách. Její poslední výsledky s reprezentantkami squadry azzury dávaly této věštbě brněnské rodačky za pravdu. Žel, do pátečního rána se věčné město probudilo do vydatného aprílového deště se střídavou intenzitou. Obloha snad vyslala českým tenisovým vyslankyním varovný signál…


Je všeobecně známo, že současná česká jednička, Lucie Šafářová, potřebuje denně trénovat, aby si udržela formu. Při jednom z posledních „deštivých“ tréninků prochladla, ozvalo se rameno, které tenisoví „ranhojiči“ před utkáním zatejpovali. Byť se v průběhu sobotního programu vyklubalo sluníčko, jeho paprsky rozzářily italské obličeje. České kvarteto jako by prožívalo antukovou kocovinu. Nakonec odjíždělo z Říma s prohrou 0:5 a bez zisku jediného setu, navíc je to druhá nejtěžší fedcupová porážka v novodobé historii českého tenisu. Před sedmi roky jsme v USA utrpěli ještě větší debakl. „Je to krutá prohra. Doufal jsem, že získáme s favorizovaným celkem domácích nějaký bod, že průběh bude dramatičtější. Holkám ale musím poděkovat za postup do semifinále, již druhým rokem po sobě se probojovaly mezi čtyři nejlepší celky světa,“ byl první stručný komentář prezidenta ČTS Ivo Kaderky. Uvědomme si, že třetí hráčka týmu hostitelské země stojí na žebříčku WTA výš než naše nejlepší. Ale pojďme se podívat nejen na utkání, ale i do zákulisí… Zkráceno pro web

Na tři významné juniorské turnaje se do Jižní Ameriky – Paraguaye a Brazílie – vydala výprava šesti mladých českých reprezentantů. Šanci ověřit si formu a vybojovat body do světových žebříčků ITF dostalo trio loňských úspěšných šestnáctiletých tenistů Robert Rumler, Jiří Veselý a Lukáš Vrňák, čtvrtým do party byl semifinalista Pardubické juniorky, stále se lepšící Tomáš Prokop. Na západní polokouli odjely také Denisa Allertová a Pernilla Mendesová. Naše naděje, které na jihoamerickém kontinentu rozhodně nezklamaly, doprovázeli trenéři Jaroslav Machovský a Jan Příhoda.

Praha – Paříž – Sao Paulo – Asunción, to byl letecký most šestice juniorů a dua trenérů k prvnímu ze tří turnajů jejich jihoamerického turné. Turnaj třicátého ročníku Asunción Bowl byl soutěží první kategorie. Ve dvouhrách se představilo osmačtyřicet dívek a chlapců. Z pražského chladného počasí se české tenisové mládí ocitlo v paraguajském létě, rtuť teploměru šplhala ke čtyřicítce. Navíc z hal na otevřené antukové dvorce… „S těžkými podmínkami se nejlépe vyrovnal Jirka Veselý. Probojoval se až do semifinále, kde za umělého osvětlení (pozn.: denní program se protáhl) podlehl těsně, po velikém boji, pozdějšímu vítězi, pátému nasazenému Argentinci Olivovi,“ hodnotil nejúspěšnějšího Čecha na tomto turnaji Jan Příhoda, který se domnívá, že kdyby se hrálo za denního světla, tak mohl „Veselka“, jak Jiřímu kamarádi říkají, Argentince porazit a vyhrát celý turnaj. Zkrátka, na umělé osvětlení si nezvykl. Pochvalu zasluhuje za dobrý servis, chytrou nátlakovou hru. Všichni tři další naši chlapci příliš neuspěli. Lukáši Vrňákovi se po vítězství nad Chilanem Ugartem obnovilo zranění břišního svalu, což ho limitovalo zejména při servisu, šestý nasazený Slovák Kovalík s ním neměl příliš práce...
Kompletní materiál přináší tištěné číslo magazínu

Počátky ukrajinského tenisu sahají sice až do roku 1910, ale k jeho oživení došlo v této skoro čtyřicetimilionové zemi až po druhé světové válce. Tehdy především v klubu Dynamo Kyjev. V osmdesátých letech minulého století se na Ukrajině objevila řada mladých hráčů, kteří se začali postupně prosazovat na juniorských a později i seniorských turnajích. Příkladem byli sourozenci Andrej a Natálie Medveděvovi. Na Ukrajině se narodila dokonce i Natálie Savčenková, která ale později sňatkem s lotyšským podnikatelem získala občanství pobaltského státu. Ukrajinští tenisté výrazně přispěli k výborným výsledkům Sovětského svazu v Davis Cupu, Fed Cupu i tehdejším neoficiálním mistrovství Evropy družstev, tzv. Královském poháru. Ostatně i dnes Ruská federace spoléhá ve své reprezentaci na tenistu, který se narodil na Ukrajině a měl dlouhou dobu tamní občanství – Nikolaje Davyděnka. Dnes ukrajinský tenis opět zvedá hlavu a začíná se prosazovat na turnajích ATP a WTA, ale také v Davisově poháru a Fed Cupu.

Ženský tenis na Ukrajině je pro tenisové fanoušky a odborníky především spojován se sesterskou dvojicí Alony a Kateryny Bondarenkových, které ve Fed Cupu startovaly letos v nejvyšší Světové skupině. Obě se narodily v Krivém Rogu, v roce 2008 vyhrály čtyřhru na grandslamovém Australian Open! Pocházejí z tenisové rodiny. Třiadvacetiletá Kateryna je nejmladší ze tří sourozenců. Nejstarší sestra se jmenuje Valeria. I ona se věnovala tenisu, svůj poslední turnaj však odehrála v Dubaji roku 2006. Pak se rozhodla pro možná důležitější činnost, práci pro ukrajinský ženský tenis. V Charkově, kde nyní rodina Bondarenkových žije, se stará o tenisovou mládež a prohlašuje: „Tenis jsem začala hrát už v pěti letech, nyní trénuji i tříletá děvčátka. V naší zemi se rodí nové talenty jak na běžícím pásu a já nepochybuji, že některý vyjde i z mé tenisové školičky v Charkově.“ Ostatně i Kateryna se začala učit tenis ve věku čtyř let pod dozorem svých rodičů, Natalie a Vladimira, kteří dodnes bdí nad její kariérou. Profesionální status získala v roce 2000 ve věku pouhých čtrnácti let. Největším úspěchem její juniorské kariéry se stalo vítězství na turnaji ve Wimbledonu 2004. Cestou k vítězství porazila takové hráčky, jakými jsou Šahar Peerová, Michaela Krajiceková či Ana Ivanovičová... Zkráceno pro web

Loni třináctiletá JANA KŮSTKOVÁ (TK Ústí n. L.) byla Severočeským tenisovým svazem nominována na ocenění Kanáří naděje 2009 v této oblasti. Devátá hráčka celostátního ročníku 1996, svěřenkyně trenérů Jiřího Martínka a Milana Radvanovského, vnučka bývalého čs. reprezentanta Petra Mlse, prý v ocenění doufala. Předpokládala však, že se laureátkou stane Anežka Makovičková.

Získáváš dva šeky a krásnou trofej. Co tomu říkáš?
Jsem šťastná. Trofej, kterou jsem převzala z rukou prezidenta ČTS Ivo Kaderky, je krásná. O tom, jak naložíme s penězi od Skupiny ČEZ, rozhodne tatínek, jistě půjdou na tenis. Se značkou Wilson si určitě zajistím oblečení, omotávky a asi zbude i na míče.
Jsi sportovní typ, zkoušela jsi svoji dovednost i v jiných sportech?
Začala jsem s uměleckou gymnastikou a ještě před rokem jsem závodně hrála florbal.
Kdy jsi začínala s tenisem? Kdo tě učil základům?
Později, než mnozí ostatní – v osmi letech. Začala jsem hrát squash. Ani nevím proč. Ale nechala jsem toho, rodiče mě dovedli na tenisové kurty k trenéru Martínkovi. Ten mi dal nejen základy, ale vede mě do dnešních dnů. Nějaký čas jsem trénovala s Danem Hejzlarem.
Martínek, nebo Radvanovský?
Oba. Když jsem v Ústí, trénuji s Jiřím Martínkem, když jedu do Mostu – do TSM – tak se mi věnuje Milan Radvanovský.
Co je hlavní náplní přípravy? Snažím se zlepšit pohyb, pilujeme samozřejmě všechny údery, nejvíc snad servis...
Zkráceno pro web

JELENA JANKOVIČOVÁ vyhrála poprvé prestižní turnaj kategorie Premier Mandatory. V Indian Wellsu zvítězila ve finále nad Caroline Wozniackiovou a připsala si celkově dvanáctý titul v kariéře. Srbka letos před tímto kláním startovala na čtyřech turnajích a postoupila vždy maximálně do třetího kola. Také v Indian Wellsu měla ve stejné fázi turnaje největší problémy. S Italkou Erraniovou však téměř tříhodinový maraton ustála a pak již na cestě do finále neztratila ani set. Také Wozniackiová neměla vstup do sezony zrovna ideální. Před turnajem v Indian Wellsu dosáhla nejlepšího výsledku v Melbourne, kde se probojovala do osmifinále. V Kalifornii sice potvrdila pozici nasazené dvojky, ale v boji o titul už devatenáctiletá Dánka nestačila. O šest let starší Jankovičová potvrdila, že se jí proti této soupeřce daří, Caroline porazila i ve čtvrtém vzájemném střetnutí. Tenistka polského původu měla velké problémy s returnem a občas působila na kurtu až bezradně. Jakovičová proměnila za 84 minuty hned první mečbol a připsala si první vítězství od srpna 2009, kdy triumfovala v Cincinnati. Ve třiadvacátém finále své kariéry získala dvanáctý titul, ale i když loni vypadla už ve druhém kole, v žebříčku se posunula jen o jednu příčku na osmé místo. Bývalá světová jednička čekající na první grandslamový titul, získala dosud nejcennější trofej, kterou při předávání – díky její mohutnosti – málem ani neuzvedla. „Byly to pro mě skvělé dva týdny, opravdu úžasné,“ radovala se Srbka. „Jsem moc šťastná, od začátku finále jsem dodržovala svůj plán. Někdy jsem musela hrát agresivně, chvíli zase trpělivě,“ poodkryla důvod svého úspěchu. Více přináší tištěné číslo magazínu

Mary Pierceová se stále chce vracet, ale zdá se, že na ni tenisový svět už skoro zapomněl. Přitom před deseti lety slavně vyhrála Roland Garros. Byl to její druhý grandslamový titul ve dvouhře, ten první získala o pět let dřív, na Australian Open 1995. A hlavně, před pěti lety se znovu vrátila do první pětky WTA! Třicátého ledna 1995 byla na žebříčku WTA nejvýš – patřilo jí třetí místo, 10. července 2000 byla třetí na světě ve čtyřhře. Určitě nikdo nečekal, že ve svých třiceti letech (2005) bude dvakrát ve finále Grand Slamu! Osudem jí tehdy byly Belgičanky, na French Open prohrála s Justine Heninovou a v New Yorku s Kim Clijstersovou. Přitom v předchozích čtyřech sezonách Pierceová pouze jednou postoupila na Grand Slamech do čtvrtfinále. Už skoro nikdo s ní nepočítal a ona se po šestileté odmlce opět protlačila do špičky. Na Turnaji mistryň 2005 zdolala Clijstersovou i Dementěvovou, v semifinále vyřadila Davenportovou (proti Clijstersové předtím neuhrála ani set)! „Asi jsem musela hrát dobře,“ řekla na tiskové konferenci. V duelu proti Dementěvové jí statistici připomněli, že sehrála 500. vítězný zápas profesionální kariéry… V Los Angeles se nakonec dostala do finále Season Ending Championships, ve kterém prohrála s Mauresmoovou. Na konci roku 2005 byla pátá na světě, bylo jí třicet a rozhodně nechtěla z tenisového jeviště odcházet. Navíc se hodně změnila – byla přátelštější, už se o ní nepsalo, že je arogantní, sobecká, že ke svému tenisu soupeřky vůbec nepotřebuje, že si ve své samolibosti vystačí na dvorci sama. Změnila se. Začala psát povídky, malovala, objevila krásu vysokých hor, doby, kdy po zápase odešla beze slova ze šatny, byly pryč… Zkráceno pro web

V Antošovicích odmala honil mičudu po místním plácku a v zimě se na bruslích místního rybníku vyřádil při hokeji. Obojí si rád zahraje dodnes. Sníval o hokejové či fotbalové kariéře, viděl se na stockholmském Johanneshofu či brazilském Maracaná. Nakonec podlehl kouzlu tenisu. S prarodiči jezdíval do Karlovy Studánky a tam pacientům hrajícím tenis nejen sbíral míčky, ale stříkal a upravoval kurty, včetně lajnování. „Skoro každý si se mnou pět až patnáct minut – po práci – zahrál. Bylo mi devět, když jsem začal pinkat. S otcem Rudolfem, který se vyznal snad v každém sportu, jen tenis nehrál. Přesto byl první, který to se mnou opravdově hrál přes síť,“ vzpomíná Pavel Jaloviec, kterého tehdy otec odvedl do ostravských Komenského sadů. Na dvorcích Baníku vedl školičku obětavý Rudolf Elbl. Po necelé roční přípravě zařadili Pavla do kolektivu mladších žáků. Brzy nato i do TSM, jež tehdy vedl zkušený, přístupný, ale přísný Leopold Fiala...
Kompletní materiál přináší tištěné číslo magazínu

Že by konečně začal TOMÁŠ BERDYCH předvádět to, co o něm mnozí už dlouho tvrdí? Tedy že je schopen porážet soupeře z nejvyšších příček světového žebříčku, že se může natrvalo usadit v nejlepší desítce, možná i v pětce, a postupovat do závěrečných kol největších turnajů. Čtyřiadvacetiletý Čech si o náležitou dávku pozornosti řekl v Miami, kde po Grand Slamech na nejprestižnějším podniku podruhé v kariéře pokořil Rogera Federera. „Vždycky jsem tvrdil, že Tomáš je hráčem pro první desítku,“ říkala po porážce světová jednička, „je to neuvěřitelný tenista s nevěřitelnými údery. A vypadá to, že se teď vrací v plné parádě. Už je zase silný. A já mu to přeju.“ Český hurikán se Floridou hnal dál a sílu ztratil až ve vyrovnaném finále proti Andymu Roddickovi.

Rodák z Valašského Meziříčí vůbec prožívá nejpovedenější začátek sezony v kariéře, druhý rok pod koučem Tomášem Krupou otevřel semifinálovou účastí v Brisbane. Na Australian Open sice náš daviscupový reprezentant vypadl už ve druhém kole, ale v San Jose i Memphisu dohrál ve čtvrtfinále, stejně jako na úvodním podniku z kategorie Masters v Indian Wellsu. A o Miami už byla řeč. Nezklamal ani na startu antukové části sezony, v Monte Carlu ho ale v osmifinále proti Fernandu Verdaskovi v dobře rozehraném duelu přibrzdilo zranění kotníku. Kvůli němu se následně odhlásil z Barcelony, další zádrhel snad už nepřijde. Sezonu 2010 Tomáš Berdych totiž rozjel nejlépe v kariéře a netají se svým cílem: po dvou letech proniknout tam, kde už v minulosti strávil čtyřiadvacet týdnů, tedy do elitní světové desítky.
Nepřijde vám, že jste na vítězství nad Rogerem Federerem čekal až příliš dlouho? Od olympijských Atén uběhlo pět a půl roku, mezitím jste se Švýcarem dvanáctkrát prohrál…
Naposledy jsme spolu hráli loni na Australian Open a já měl dva sety navrch. Kdyby to tehdy nebyl zápas na tři vítězné, vyhrál bych. Ale šlo o Grand Slam, pokračovali jsme dál. Roger se tam skvěle vrátil do střetnutí a zaslouženě postoupil. Teď jsem dostal další šanci. Šel jsem za ní a povedlo se.
Kam byste tohle vítězství ve vaší kariéře zařadil?
Zápas, ve kterém porazím zdaleka nejlepšího hráče, jakého znám, je pěkný úspěch, ale na druhou stranu... Nebylo to finále. Další den čekalo další utkání a další těžký soupeř. Takže jsem si vzal všechny pozitivní věci z duelu proti Rogerovi, hlavně spoustu sebevědomí a šel dál... Zkráceno pro web

Češky neuhrály v římském areálu Foro Italico ani jediný set! • Prohra 0:5 je krutá, ale dokazuje sílu našich přemožitelek, zejména na antuce jsou Italky vynikající • Česká jednička Lucie Šafářová nastupovala k utkání s bolestmi v rameni • Hradecká nakonec nastoupila ve třech zápasech, s Pennettaovou duel v sobotu dobře rozehrála, v neděli pak neuspěla s náhradnicí Erraniovou • Kvitová dostala šanci v neděli, s Pennettaovou hrála vyrovnanou partii v prvním setu • Zklamaný prezident ČTS Ivo Kaderka: „Výkon celé výpravy neodpovídal významu semifinále Světové skupiny Fed Cupu. I kdybychom hráli proti desetinásobným šampiónkám, tak to nic nemění na faktu, že se na dvorci prostě musí odevzdat všechno a to se nestalo.“ • Přes krutou porážku je postup našeho kvarteta mezi čtyři nejlepší velkým úspěchem, jen to loučení s letošním Fed Cupem nemělo být tak kruté •
Zpravodajství na stranách IV. a V.

Český daviscupový reprezentant Jan Hájek se oženil s bývalou vynikající tenistkou a v roce 2002 šestnáctou hráčkou WTA Danielou Bedáňovou. Dája byla v roce 2000 oceněna WTA jako Nejlepší nováček roku, k jejím největším úspěchům patřila semifinále v Eastbourne 2002 a v Tokiu 2000, v roce 2001 byla mezi osmi na US Open. Své šestileté soužití ztvrdili společným ANO v hanácké metropoli Olomouci, pro svatbu si novomanželský pár zvolil originální aprílové datum 1. dubna. „Své ano jsem řekl rychle a bez rozmýšlení,“ usmál se šestadvacetiletý hráč. Jeho choť si už zvyká na delší jméno Daniela Hájek Bedáňová. Společně úspěšně provozují v Olomouci tenisovou akademii.

Další ročník seriálu turnajů NIKE JUNIOR TOUR zahájilo, tradičně v Prostějově a tradičně za řízení Petra Flašara, starší žactvo. Vítězové turnaje Masters budou pak na sklonku roku bojovat ve světovém finále NIKE JUNIOR TOUR. Do české části vstoupili nejlépe a nejvíce bodů vybojovali Pavel ŠTAUBERT (Beskydský TK Frýdlant n O.) a Miriam KOLODZIEJOVÁ (I. ČLTK Praha). Ve čtyřhrách si na svá konta nejvíce bodů připsali členové vítězných párů: Veronika Buřičová – Jana Kůstková (TK NERIDÉ – TK Ústí n. L.) a Robin Heller – Filip Rikl (Baník Ostrava OKD – Sparta Praha). Více zde...