Ve čtvrtek odpoledne se při turnaji UniCredit Czech Open objevil v prostějovském hotelu Tennis Club Davisův pohár. Češi ho sice v minulém roce ve finále nevybojovali, ale Český tenisový svaz si trofej zapůjčil od španělských kolegů. „Chtěli jsme poděkovat našim loňským finalistům i skvělým tenisovým divákům a požádali jsme Český tenisový svaz o jednání s ITF a Španělskou federací o zapůjčení slavné Salátové mísy na náš turnaj,“ uvedla ředitelka prostějovského turnaje Petra Píchalová-Langrová v tiskové zprávě. Černošek dodal, že to také „bere jako poděkování prostějovským tenistům, kteří Česko v boji o tuto slavnou trofej reprezentovali. Vloni to byli Tomáš Berdych, Radek Štěpánek, Lukáš Dlouhý a Jan Hájek, před nimi pak takoví hráči jako Karel Nováček a Jiří Novák.“ Kaderka už předtím novinářům řekl, že „Davisův pohár v Prostějově tak připomene nejen loňské finále, ale bude i inspirací a motivací pro mladé hráče z celé republiky.“ V to druhé ale spíš věřil, než o tom byl přesvědčený… Dobrý úmysl měl atraktivní spojení, do Prostějova přijel na pozvání TK PLUS Ivan Lendl, který se nejvíce zasloužil, že jsme se před třiceti lety stali vítězi této slavné soutěže. A ještě jedno zvláštní kouzlo celá ta akce měla. V roce 1900 se začal hrát tenis v Prostějově, bylo to v době, kdy Američan Dwight F. Davis objednal u bostonské klenotnické firmy Ahwere, Crump et Low pohár a založil nejslavnější týmovou soutěž historie – Davisův pohár. Trofej v Prostějově hlídali bodyguardi, šéf hotelu Michal Slavík měl určitě o starost víc, Davisův pohár byl na noc schován v jednom z pokojů a určitě bylo o něj dobře a hlavně bezpečně postaráno. Jak vypadala atmosféra kolem poháru? Přicházeli většinou starší, fotografovali si nejen trofej, ale s ní i kamarády a taky sebe, obdivně si ji prohlíželi, hledali na ní jména vítězů. Ti, co se o vystavení Davisova poháru v Prostějově zasloužili, si zaslouží i uctivou poklonu. A jedno vím jistě: není u nás turnajový pořadatel, který by se staral o svůj projekt až do těchto detailů… Ve stejnou dobu se konalo v Prostějově nominační soustředění chlapců a děvčat do 14 let pod vedením reprezentačních koučů Miroslava Štencla a Dana Filja. Oba jsou navíc zapálenými trenéry mládeže, s Miky Štenclem se při světovém šampionátu na Hané už jedenáct let pravidelně bavíme o tom, zda chce české mládí obětovat tenisu úplně všechno a také, že by se čeští tenisoví rodiče neměli pasovat do rolí tenisových odborníků… Jak na mladé účastníky soustředění zapůsobil Davisův pohár? Měli o něj zájem? „Kluci víc než holky, to je logické, ale že by to nějak prožívali, to určitě ne. Když jsem jim řekl, že je nechám u Salátové mísy vyfotit, tak to se hrnuli,“ říkal sportovní ředitel Jaroslav Balaš, který měl soustředění na starosti. „Ale nevím, jestli se s touhle fotkou budou někde moc chlubit, repre-nerepre, oni jsou už prostě jinačí.“ Jaký je vlastně vztah mladých k české reprezentaci? Chtějí v ní být? Určitě hodně záleží na prostředí, ve kterém dítě vyrůstá, ale v poslední době se ukazuje, že o zařazení dětí do reprezentace mají zájem především jejich rodiče...
Kompletní úvodní slovo Ing. Františka Kreuze přináší tištné vydání magazínu

Ivan Lendl, jedna z největších osobností světového sportu, přijel popáté na pozvání TK PLUS do Prostějova. V pátek golfový turnaj, večer slavnostní galapárty a předání charitativních šeků, v sobotu tenisová exhibice, takový byl jeho program na Hané. V sobotu byla všechna parkoviště kolem prostějovského areálu obsazena, uvnitř na centru diváci na schodech, na střeše, za zábradlím, v uličkách, ještě nikdy nebyl centrální dvorec tak plný. Další diváci tlačenici vzdali a spokojili se s místy v areálu před velkoplošnou obrazovkou. Duel dvou generací skončil po desátém gamu netradičním výsledkem 5:5. Lendl přišel k síti a dojednal remízu: „Vidím, že už jsi unavený, Jirko, nabízím ti proto plichtu.“ A Novák? „Remíza s takovým hráčem má váhu,“ usmíval se spokojeně. „Bylo to příjemné. Lidi byli fantastičtí. Určitě se ještě do Prostějova někdy vrátím,“ loučil se Lendl. A Černošek? „Ivan je opravdu dokonalým profesionálem, stoprocentně splnil dohodnutý program. Někdy jsem měl pocit, že on sám má větší obavy o dochvilnost než ti, kteří byli kolem něj...“ Tohle už říká několik let.  (fa)

ANDY RODDICK letos vstoupil do French Open bez jediného přípravného zápasu. V úvodním kole se mu to málem vymstilo, postup přes finského daviscupového reprezentanta Nieminena si zajistil až po pětisetové bitvě. Američan místo nejméně oblíbených turnajů na evropské antuce trávil výročí s manželkou Brooklyn a z generálky v Madridu se odhlásil kvůli nemoci. „Předností bylo vidět se s Brook, nikoliv hrát přípravné turnaje,“ nelituje Roddick ani potom, co na letošním French Open neuspěl. „V Madridu jsem strávil tři dny maroděním v posteli. Bylo to hrozné. Takovou přípravu na French Open jsem si nepředstavoval, ale dělali jsme s lékařem, co jsme mohli,“ tvrdí Roddick a přiznává, že na grandslamové souboje nebyl dobře připraven hlavně po fyzické stránce: „Kurty v Paříži jsou rychlé a já neměl ten správný rytmus. Zdálo se mi, že bojuji hlavně sám se sebou. Antuka je pro mě fyzicky náročnější než kterýkoliv jiný povrch.“ Brzké vyřazení však Andyho nerozhodilo. „Víte, život není jen o tenise. Také jsem měl jiné povinnosti. S mojí milovanou životní partnerkou Brook slavíme naše první výročí a já jsem ji chtěl vidět. Setkání s ní pro mě bylo samozřejmě předností,“ řekl americkým novinářům v jejich očích milovaný Andy.
Další zajímavosti přináší pravidelná rubrika tištěného magazínu

Rakouský tenista a daviscupový reprezentant našich jižních sousedů Daniel Koellerer je proslavený tím, že mu spousta jeho soupeřů nemůže přijít na jméno. Profesionální trenér Günther Bosch o Koellererovi říká: „Je to bezesporu jeden z nejkonfl iktnějších hráčů na profesionálním okruhu ATP tour!“ Mezi ty, kteří chováním Koellerera nejsou příliš nadšeni, patří i jeho krajan STEFAN KOUBEK, který neudržel nervy na uzdě a během ligového zápasu mezi Admirou a Austrií Vídeň Koubek na Koellerera takzvaně „vystartoval“. Incidentu mezi dvěma rakouskými daviscupovými reprezentanty předcházela slovní přestřelka obou hráčů, během níž Koellerer vyrazil Koubkovi raketu z ruky a počastoval ho velmi neslušným výrazem. Koubek si to nenechal líbit a chytil svého soupeře pod krkem. „Jsem dost chlap na to, abych se nenechal urážet, tím spíš od něj,“ řekl po duelu novinářům Koubek. To už ale byl pochopitelně za svůj netenisový chvat diskvalifikován!

Fanoušci na turnaji v německém Halle mají jistotu, že každý rok uvidí tenisového mága ROGERA FEDERERA. Švýcarský fenomén podepsal s pořadateli Gerry Weber Open unikátní smlouvu, na jejímž základě bude hrát na zdejší trávě až do konce kariéry. Ačkoliv podnik v Halle spadá na okruhu ATP do nejnižší kategorie 250, Federer ho vynechal od roku 2000 jen jednou a má odtud už pět titulů. „Halle byl pro mě vždy důležitý turnaj. Je tady něco magického, jako bych se tady na německých travnatých dvorcích oženil,“ komentoval osmadvacetiletý tenista smlouvu na doživotní účast a dodal: „Chci dlouhodobě plánovat. Tenhle turnaj mi perfektně sedí a je ideální přípravou na Wimbledon.“ Smlouvu podepsal Federer ještě před letošní soutěží. Ve čtyřhře ale vypadl hned v prvním kole a ve dvouhře našel přemožitele ve finále, kde nestačil na Australana Lleytona Hewitta. „Němečtí příznivci tenisu tu budou moci vidět Rogera ještě po mnoho let,“ řekl turnajový ředitel Weber o Federerovi, který přijel do Německa s celou rodinou – manželkou Mirkou a dvojčaty Mylou Rose a Charlene Rivou. „Jsem přesvědčený, že tady bude servírovat ještě v roce 2015,“ dodal ředitel klání.

Bývalý čtvrtý hráč světa SEBASTIEN GROSJEAN prožívá poslední sezonu své kariéry. Francouzský tenista to oznámil během exhibice v Rueil-Malmaison, kde se utkal s Chilanem Fernandem Gonzalezem. „Není to tak úplně pouze mé rozhodnutí. Já bych nejraději hrál tenis do sta let,“ řekl vítěz čtyř turnajů ATP Grosjean a vysvětlil: „Donutilo mě k tomu mé tělo!“ Rodák z Marseille, bývalý daviscupový reprezentant Francie, který je momentálně až v šesté stovce světového žebříčku, se s fanoušky oficiálně rozloučil na French Open. Nehrál dvouhru, protože podle svých slov nebyl připravený na třísetové zápasy a nechce zabírat místo mladším hráčům. Objevil se proto ve čtyřhře po boku krajana Richarda Gasqueta.

Kdyby se každý z nich probíjel tenisovou džunglí sám, byl by jedním z davu. Možná by na některém z turnajů prorazil a dal o sobě vědět, ale žádná velká sláva by to asi nebyla. Tedy ani náhodou ne taková, jakou si vydobyli jako pár. Jednovaječná dvojčata BOB a MIKE BRYANOVI už sedm let s několika menšími přestávkami vládnou světu tenisové čtyřhry. Zvítězila už na osmi grandslamových turnajích, třikrát ovládla Turnaj mistrů, jednou s americkým týmem Davisův pohár. Svým přístupem, snahou bavit tribuny přitáhli vytáhlí rodáci z Kalifornie ke čtyřhře spoustu diváků a svou kapelou Bryan Bros Band feat hodně posluchačů. Na kurtu jsou neuvěřitelně kompaktní dvojicí, jejich slabší stránky se soupeřům hledají a odhalují jen velmi těžko. Ale i Bob a Mike Bryanovi jsou k poražení. Jenže opravdu pouze občas.
Když vyrůstali, měli doma na zdi pokoje plakáty slavného australského dua Marka Woodforda s Toddem Woodbridgem. V polovině května se jim prvenstvím v Madridu vyrovnali a je pouze otázkou času, kdy je překonají a sami se stanou nejúspěšnější dvojicí v historii tenisové čtyřhry. Tedy minimálně podle počtu turnajových vítězství. Americká dvojčata jich stejně jako „Woodies“ nastřádala jedenašedesát. „Je to až děsivý pocit vyrovnat rekord takových legend, jakými byli Woodies,“ řekl Bob Bryan. „Oni byli našimi vzory. Měli jsme štěstí, že jsme vyrůstali v době, kdy byli nejlepší na světě a my se od nich mohli učit a ne s nimi soupeřit.“ Mike přidává: „Předváděli skvělé výkony. Neměli sice excelentní servisy, ale byli hrozně chytří. Hodně věcí jsme se od nich naučili!“ Další metou je jedenáct společných grandslamových primátů v podání Australanů, kteří deblu vládli v devadesátých letech minulého století. Už teď jsou Mike a Bob jasně nejlepší bratrskou dvojicí v historii tenisové čtyřhry. Daleko za nimi jsou s deseti turnajovými tituly Tim a Tom Gulliksonovi, kteří navíc ani nikdy nebyli světovými jedničkami. Bratři ale zdaleka ještě nekončí, ve dvaatřiceti letech jsou z osmi nejlepších světových deblistů po Lukáši Dlouhém nejmladší. „Pokud budou oba zdraví, klidně můžou hrát dalších pět let a sbírat další úspěchy. Jsou to skvělí hráči,“ říká český deblista František Čermák... Zkráceno pro web

Letošní tenisové French Open definitivně potvrdilo to, co experti i fanoušci vzhledem k vývoji antukové sezony tak trochu očekávali. Tedy střídání stráží na postu světové jedničky. Nepřemožitelný Rafael Nadal ovládl Roland Garros už popáté v kariéře a oddálil Federerův rekord. Kdoví, zda se vůbec legendární Švýcar ještě na trůn pro tenisového krále vrátí. A to ho od vyrovnání Samprasova historického maxima přitom dělí jeden jediný týden strávený v čele pořadí. Český fanoušek si zase při vzpomínání na druhý grandslamový turnaj 2010 vybaví jedno jediné jméno: Tomáš Berdych. Jeho fantastický rok pokračoval ve velkém stylu i v Paříži. Po osmnácti letech si český hráč zahrál na French Open o finále, a přestože nakonec zůstalo jen u snahy, Berdychova vítězství nad Murrayem nebo Južným jen tak z našich vzpomínek nezmizí. Parádní tenis české jedničky znamenal posun do elitní patnáctky světa, kam Berdych jednoznačně patří.
Ale nádherné okamžiky připravila tenisovým labužníkům i velezkušená Francesca Schiavoneová. Mnozí její senzační triumf označují za nejpřekvapivější grandslamový primát poslední dekády. Na spanilé cestě za největším úspěchem kariéry ztratila Italka pouze jeden set a všechno korunovala nečekaně jasnou finálovou výhrou nad Australankou Stosurovou, která předtím vyřídila současnou a také dvě bývalé světové jedničky. Počasí letošnímu Roland Garros příliš nepřálo. Třicetistupňová vedra úvodních čtyř dnů vystřídal nemilosrdný déšť. Řada zápasů byla přerušovaná, tenisté se mnohdy na kurty vraceli i druhý den a vypadli z obvyklého grandslamového rytmu. Slunce nad Paříží vysvitlo zase až ke konci turnaje. Jinak se ale French Open 2010 povedlo. Z českého pohledu nadmíru. Jen pár týdnů nazpět, po výborném představení na amerických betonových turnajích v Indian Wellsu a Miami, jsme měli o antukovou formu Tomáše Berdycha obavy. Jenže nebylo třeba. Přechod na nejpomalejší povrch zvládl perfektně. V Monte Carlu se prezentoval ve výborném světle, přestože ho v utkání třetího kola proti Verdaskovi limitoval zraněný kotník. V Římě Berdych nestačil v nervy drásající bitvě na Wawrinku, do Mnichova přijel obhajovat vítězství, ale už ve čtvrtfinále byl nad jeho síly domácí Petzschner. Tím ale výčet jeho porážek skončil. Po vynucené absenci v Madridu, kdy laboroval tentokrát se stehnem, vyhrál Berdych na Světovém poháru družstev v Düsseldorfu všechny tři dvouhry, a hlavně triumfy nad Isnerem a Almagrem zahřály. O to víc, že první jmenovaný byl jedním z Berdychových soupeřů také na Roland Garros... Více přináší tištěné číslo magazínu

Co říkal Miroslav Černošek po skončení 17. ročníku UniCredit Czech Open? „Vystudoval jsem literaturu, divadlo, film, především proto mám rád příběhy a snažím se je vytvářet. Náš tenisový turnaj, to byl příběh, který měl zásluhou počasí špatný začátek, pak ale všechno spělo k úspěšnému konci, i když ten nejkrásnější mohl dopsat Tomáš v Paříži. Měli jsme české finále, dokonalou exhibici s Ivanem Lendlem, Tomáše Berdycha na centrálním dvorci. Ano, tento turnaj, to byl opravdu krásný příběh.“ A co dodával šéf českého tenisu Ivo Kaderka? „Prostějovský turnaj má už několik let výbornou organizaci, je to stoprocentní svátek českého tenisu.“
Každoročně vychází prostějovský UniCredit Czech Open z jasně daných challengerových pravidel, turnaje se nesmí zúčastnit tenista Top Ten, od 11. do 50. místa ATP mohou nastoupit jen na volnou kartu a přihlásit se mohou hráči od 51. místa výš… Koná se v druhém týdnu grandslamové Paříže, mnohdy to byla pro pořadatele výhoda, tentokrát „příjemná nevýhoda“. Berdych měl být na UniCredit Czech Open nasazenou jedničkou, všichni mu však fandili k cestě do semifinále Roland Garros a brzy se radostně smířili s tím, že na Hanou nepřijede… Zkráceno pro web

11. ročník tenisového turnaje čtyřher V příjemném prostředí tenisového areálu VIAMONT SPORT Teplice se 16. 6. konal už 11. ročník tenisového turnaje ČD Viamont DSP Open 2010. V příjemném letním počasí odehrálo 14 dvojic tenisový turnaj, který vyústil v nové vítěze v hlavní soutěži i v soutěži útěchy. Ředitelem turnaje byl už pojedenácté Ing. Cyril Suk, CSc., ředitel Stavební správy Praha, SŽDC, s. o., turnaj opět s přehledem řídil Pavel Tetřev, ředitel pořádajícího klubu. Turnaje se zúčastnily dvojice z Českých drah, pořádajícího Viamontu i celé řady sesterských a spolupracujících organizací v oblasti provozu, přípravy a výstavby nových drážních investic. Poprvé v roli hostitele předával ceny předseda představenstva Viamont DSP, a. s., Ing. Ondřej Novák.

Jednadvacetiletá Slovenka Dominika Cibulková se začala připravovat pod vedením nového trenéra. „Je čas na změnu,“ sdělila sympatická Dominika, rodačka a obyvatelka Bratislavy. Domluvila se s Željkem Krajanem, který se trenérsky rozešel s Dinarou Safinovou. Loni si Cibulková zaslouženě zahrála semifinále French Open a po Wimbledonu se v žebříčku posunula na 12. místo. Dlouho se ale za hranicí Top 10 neohřála. Téměř neustále ji trápila zranění: na US Open nehrála kvůli zranění žeber, letos ji limitovala bolest třísel. Aktuálně, před Wimbledonem, byla až na 46. místě světového pořadí a propad chce zastavit s novým koučem v realizačním týmu. Jedenatřicetiletý Chorvat dovedl Dinaru Safinovou na post světové jedničky, grandslamový titul spolu ale nezískali. S Ruskou začal pracovat ve chvíli, kdy přemýšlela o konci kariéry. Shodou okolností právě Safi nová pod vedením Krajana loni v Paříži zastavila životní cestu Dominiky Cibulkové. Krajan je bývalým profesionálním tenistou. V žebříčku byl nejvýše na 88. příčce, v roce 2005 však kvůli sérii zranění kariéru ukončil a začal se věnovat trénování. Jeden čas dával rady i krajanu Ljubičičovi.
Další zajímavosti přináší pravidelná rubrika tištěného magazínu

Jan Kodeš vyhrál tři grandslamové turnaje: 1970 a 1971 French Open, o dva roky později Wimbledon. V letech 1971 a 1973 byl ve finále dvouhry na US Open, poprvé prohrál s Američanem Stanem Smithem, v roce 1973 s Australanem Johnem Newcombem. A ještě do jednoho grandslamového finále se Jan Kodeš dostal: v roce 1977 byl spolu s Wojciechem Fibakem v závěrečném duelu čtyřhry na Roland Garros a nestačili na pár Gottfried, Ramirez. Před čtyřiceti lety vyhrál Kodeš první titul na Roland Garros a navíc tento prestižní titul ve dvouhře hned v příštím roce obhájil! Sám Kodeš několikrát konstatoval, že všichni mluví o jeho wimbledonském titulu a mnohdy se neprávem odsunují do pozadí jeho antukové úspěchy na Roland Garros. Když měl on sám odpovědět na otázku, kterých úspěchů ve své tenisové kariéře si nejvíce váží, tak v roce 1992 konstatoval: „Každý tenista dává na první místo vítězství na grandslamových turnajích, tam vyhrát je strašně těžké. Každý z těch turnajů je v jiných podmínkách, povrch, atmosféra, to všechno hraje svou roli. Proto si nejvíce vážím vítězství na Roland Garros 1970 a 1971 a samozřejmě vítězství ve Wimbledonu 1973. Vyhrát Paříž je ale nejnamáhavější, ty maratony na antuce jsou strašné.“ Právě v Paříži si Kodeše výrazně všimnul tenisový svět. „V roce 1966 jsem poprvé nastoupil v Davisově poháru a po dvou vítězstvích doma s Rakouskem a Izraelem jsme se probojovali k zápasu s Francií na Roland Garros. První den jsem prohrál s Darmonem v docela vyrovnaném zápase, pak jsme ale s Jirkou Javorským vyhráli za stavu 0:2 překvapivě debla a třetí den jsem nastupoval proti Jauffretovi. Vedl jsem 2:0 na sety a 3:0, vtom přišly křeče, ale nakonec jsem se z nich dostal. Vedl jsem 4:3 a 40:15, zahrál vítězný míč, byl nejméně patnáct centimetrů v kurtu a rozhodčí ohlásil aut. Stál jsem u sítě, brečel jsem, tekly mi slzy a věděl jsem, že je to strašná tenisová nespravedlnost. Tehdy se plné hlediště postavilo, začalo hvízdat, stálo na mé straně, všichni dobře viděli, kam ten míč dopadl. Zuřil jsem a Jirka Javorský mě hned po zápase chlácholil, že on by stejně nevyhrál a že je to stejně jedno. Po utkání o mně l’Equipe přinesl obrovský článek, psalo se v něm, že mám před sebou velkou tenisovou budoucnost. To byla pro mě chvíle, kdy jsem měl pocit, že o mně tenisový svět alespoň trochu ví.“ V Paříži o čtyři roky později se pak Kodeš dočkal prvního největšího úspěchu své kariéry… Zkráceno pro web

Na letošním Roland Garros se přepisovala historie italského ženského tenisu. Autorka: FRANCESCA SCHIAVONEOVÁ. Jako první tenistka z Apeninského poloostrova nejenže dobyla grandslamové semifinále, ale celý turnaj nakonec opanovala. Stalo se tak osmnáct dnů před jejími třicátými narozeninami a je nejstarší debutantkou na trůnu některého z podniků velké čtyřky od Ann Jonesové ve Wimbledonu 1969. Senzačního úspěchu dosáhla rodačka z Milána při devětatřicátém startu na grandslamovém klání. Přitom za celou předchozí kariéru zvítězila na pouhých třech turnajích okruhu WTA, v Barceloně, Bad Gasteinu a Moskvě. Italský prezident Giorgio Napolitano reprezentantce své země hned telefonoval a gratuloval. Není divu, před ní vybojoval tak slavné vítězství naposledy Adriano Panatta před čtyřiatřiceti lety. Některé příběhy ale mívají pohádkové konce a o tom, který napsala pouhých 166 centimetrů vysoká Italka na pařížské antuce, to platí jednoznačně. Francesca Schiavoneová, aktuálně bez trenéra, tak vydělala během čtrnácti dnů částku, jakou v minulých letech dávala z turnajových odměn dohromady dvě sezony. A jako druhá Italka v historii (po Flavii Pennettaové) se prosadila do elitní světové desítky. Ze sedmnácté vylétla až na šestou příčku, tak vysoko ani její fedcupová spolubojovnice nedosáhla.

V Paříži to bylo jako s polibkem. Když se poprvé líbáte jako dítě, je to jiné než o pár let později, kdy už si ten polibek umíte vychutnat. S mým vítězstvím na Roland Garros je to podobné. Sice to bylo poprvé, ale opravdu jsem si to vychutnala!
V minulosti se mnohokrát stalo, že překvapivý finalista grandslamového turnaje poslední krok udělat nedokázal. Jak se vám podařilo nezapadnout mezi ně a vybojovat Pohár Suzanne Lenglenové?
Dokázala jsem se výborně připravit psychicky i takticky. Jako první přikázání jsem si stanovila koncentraci na servis. Taktikou bylo – útočit na bekhend Stosurové, do forhendu chodit jen z připravených pozic, ona ho má velmi silný. Snažila jsem se nevnímat nikoho a nic kolem, mým cílem bylo soustředit se a předvádět co možná nejagresivnější hru.
Měla jste i nepřehlédnutelnou podporu z hlediště kurtu Philippa Chatriera…
Ano, to bylo výborné. Přijeli i moji přátelé, kteří mě znali ještě jako tříletou. Když jsem je potkala před utkáním, nevěřila jsem vlastním očím. Říkali, že sedli do auta a jeli deset hodin do Paříže. U mého finále prý přece nemohli chybět. Jsou šílení. Ale při finále byli fantastičtí... Zkráceno pro web

První polovinu turnaje provázelo deštivé počasí • Soutěž s celkovou dotací 125 000 euro však byla zásluhou obětavostí pořadatelů a díky zatahovací střeše na centrálním dvorci

foto: David Grund, člen představenstva UniCredit Bank s vítězem Janem Hájkem

AGROFERT Arény úspěšně dohrána • Po zdravotních potížích se na dvorcích představil Radek Štěpánek, bojoval, finále pro zdravotní problémy však nedohrál • Ve čtyřhře dominoval španělský pár M. Granollers – D. Marrero • Loňský finalista Steve Darcis se s turnajem rozloučil s Olivierem Rochusem v belgickém derby po sedmihodinovém souboji plném deště • Tři Češi a Kazach Golubjev v semifinále! • Jedno z největších překvapení: Prostějovský Jaroslav Pospíšil • Ivan Lendl největší ozdobou doprovodných akcí • Nejslavnější tenisová trofej Davisův pohár byla v závěru turnajového týdne vystavena v recepci Hotelu Tennis Club • „Chtěli jsme tak poděkovat loňským finalistům i skvělým divákům,“ konstatovala ředitelka UniCredit Czech Open Petra Píchalová-Langrová • Zpravodajství na stranách IV., V. a VI.