Je jí jedenadvacet let a najednou je z ní – zjevení. Novináři na ni čekají na hradním nádvoří, aby se dozvěděli, že prezident sledoval její finále, že jí neskonale fandil a že mu Petra dala raketu a svou fotografii s wimbledonskou trofejí. „To je ten slavný talíř? Krásný. Kolikrát ho ještě budete mít v rukách?“ ptal se prezident při krátkém setkání s wimbledonskou šampionkou a ona odpověděla: „Snad víckrát, než jednou.“ Kdyby nebylo druhého července a jejího dokonalého výkonu ve Wimbledonu, nikdy by se čeští novináři nezajímali, za jak dlouho si umí uplést cop. Představte si, podařilo se jí to za šestadvacet vteřin a všichni byli spokojeni… To je, co? A ještě k tomu vyhrála Wimbledon… Kdo zná Petru Kvitovou, dobře ví, jak jí po proměněném mečbolu v prvních hodinách a dnech bylo. Nemá rozhodně tyhle legrácky ráda, nikdy slávu nevyhledávala a najednou šokovala snad úplně všechny.
Více »
...Svou přirozeností! Byla a je pořád stejná a pevně věřím, že nečetla rady novinářských marketingových radilů, co by měla a dělat neměla, s kým by bylo nyní dobré sedávat a komu se vyhnout. Ti, kteří tvrdili, že český tenis stojí nad propastí a stačí jen krůček, aby zahynul úplně, najednou ztichli, vyhřívali se v blízkosti šampionky (dělali to snaživě i bývalí šampioni), proběhli se kolem ní v refl ektorech slávy a už spřádali plány, kdy bude Petra úplně nahoře a co by pro to měla udělat. Když jsem před měsícem na tomhle místě napsal, že Černoška stojí příprava talentovaného tenisty ve věku od jedenácti do osmnácti let až deset milionů korun, tak mnozí nad tím kroutili hlavou. Přidal jsem, že David Kotyza, trenér Petry Kvitové, považuje investici do tenisových talentů za jednu z nejrizikovějších, ale oceňuje právě velkorysé majitele klubů, kteří to dělají. A názor většiny? Je to stejné, jako když hodíte peníze do kanálu! A že se Kaderka od začátku svého tenisového prezidentování staral a hlavně chtěl se starat o tenisové talenty, tak to se mnohým také špatně poslouchalo a poslouchá. A najednou je tu sláva, český národ se naučil skloňovat jméno nové šampionky a Komenský se v nebi světoobčanů dověděl, že už není sám čestným občanem. Černošek seděl ve wimbledonské lóži, bylo mu určitě hodně dobře, tenistka z jeho klubu mu splnila cíl, který si dal před dvaceti lety. Prostě chtěl, aby někdo z prostějovského klubu vyhrál právě tento slavný turnaj. Co mu však ve chvílích wimbledonské radosti nejvíce vadilo? Že se většina lidí hlavně zajímala – kolik za ten vynikající výkon ve Wimbledonu Petra dostala a ani vteřinu se už neptali, jak těžká a složitá byla cesta k wimbledonskému talíři, co všechno pro ni musela obětovat. Ano, už jsme takoví, skoro vždycky to skončí u závisti. Petra Kvitová vyhrála Wimbledon a mnohým se zdálo, že lehce... Ti, co vidí za kulisy, znají ošidnost a mnohdy proradnou nepřejícnost tenisového štěstí, by v Petřině wimbledonské cestě určitě našli chvíle, které mohly vést k její porážce. Pak by vyšla z areálu zadním vchodem, protože jen šampionům se hrají oslavné chorály a určitě by nikdy nemusela novinářům ukazovat – jak rychle si umí uplést cop. Nestalo se. A tak si Černošek (ano, právě ten, co říkal věty o investicích do tenisových talentů) sedl spolu s Petrou do privátního letadla a obletěli republiku, všude byli včas a dolétli tam, kam doletět měli. Petra svou novou a zatím nepoznanou roli zvládla dokonale, mnohým řekla to, co slyšet chtěli, a nahlas řekla věty, které by dříve možná ani nevyslovila. Z wimbledonského talíře se totiž dá také nabrat hodně nového sebevědomí, stejně jako se nesmazatelnou křídou zapsat do historie světového tenisu a stát se jednou provždy českou sportovní celebritou. Na tvář, kterou viděl celý svět s trofejí na trávě All England Lawn Tennis Clubu, se do konce našich životů nezapomíná, a kdyby Petra už nikdy nic nevyhrála, svět si ji bude pamatovat. Už loni jsem konstatoval, že není na světě druhý klub, který by v novodobých dějinách Wimbledonu měl v jedné sezoně finalistu a semifinalistku dvouhry. Berdych loni prohrál s Nadalem, Petra Kvitová přijela do Wimbledonu jako dvaašedesátá hráčka žebříčku WTA a vyřadila ji až pozdější vítězka Serena Williamsová. Letos k této fantastické klubové bilanci přibyl titul wimbledonské vítězky! Myslím, že k prostějovské klubové filozofii není třeba nic dodávat...
Kompletní úvodní slovo Ing. Františka Kreuze přináší tištné vydání magazínu
Šampionát –ová“ stálo v britském tisku v narážce na ženskou část nejslavnějšího turnaje na světě. S tím, že Španěl Rafael Nadal dříve nebo později uvolní pozici jedničky Srbovi Novaku Djokovičovi se totiž tak nějak počítalo, ovšem už jen sotva s tím, že bude mít stopětadvacátý ročník Wimbledonu tři české šampionky. Vždyť na něco takového čekal český tenis od roku 1990. A možná trochu symbolicky – právě v roce 1990 se narodila teď už hezkých pár dní vítězka dvouhry z All England Clubu Petra Kvitová. Probděná noc vítězky Byla neděle, třetího července roku 2011 a Srb Novak Djokovič se právě chystal potvrdit čerstvě získané postavení v čele světového žebříčku finálovým vítězstvím nad Španělem Rafaelem Nadalem (vy už dávno víte, že se mu to povedlo) a na tréninkové kurty tou dobou mířila náramně naladěná trojice. Petra Kvitová coby čerstvá wimbledonská vítězka a dva muži, kteří se na úspěchu také hodně podíleli. Herní trenér David Kotyza a kondiční kouč Jozef Ivanko. Všichni tři vypadali šťastně, ale zároveň poněkud unaveně. „Skoro jsem nespala.
Více »
Večer jsem měla samozřejmě nějaké vínečko, ale odešla jsem brzy a nemohla spát. Byla jsem spíš unavená a to se pak nedá usnout. Vzala jsem si prášek a až pak jsem zabrala, moc jsem tomu však nedala,“ usmívala se Petra Kvitová, která nebyla sama, komu se noc po velkém wimbledonském vítězství v pronajatém domku nedaleko All England Clubu špatně spalo. I když kondiční kouč Jozef Ivanko přiznával, že to nebylo jen únavou. „Ale byla to fakt jenom maličká oslava. Měl jsem pak sice pocit, že jsem na Matějské pouti, nějaký ten kolotoč tam byl,“ řekl Jozef Ivanko, který šel spát až jako jeden z posledních, a tedy později, než třeba David Kotyza. Ale ani on nemůže říct, že by se vyspal do růžova. „Já jsem taky nemohl usnout, vzbudil jsem se v půl páté a v šest ráno šel běhat. Nevím jak to říct, pořád se mi vracejí ty zápasy. Chtěl bych si to nějak užít a nejde to,“ přiznával David Kotyza a zatímco vyklusával, Petra Kvitová poprvé na turnaji, vlastně už po něm, brouzdala po internetu. Pročítala textové zprávy, které jí přicházely. Děkovala za gratulace a zkoušela pochopit, co že se to den před tím, v sobotu druhého července, na centrálním dvorci vlastně přihodilo. Hned po vyhraném finálovém duelu s Ruskou Marií Šarapovovou to totiž dost dobře nešlo...
Zkráceno pro web
Nelíbí se vám vřeštění tenistek a ruší vás při sledování jinak zajímavé hry? Ian Ritchie, ředitel All England Club, sdělil britským médiím, že by byl rád, kdyby hlasitých výkřiků hráček ubývalo. Věc má ovšem malý háček: Jedna z nejhlasitějších tenistek na kurtech, Běloruska
VIKTORIA AZARENKOVÁ, mu totiž vzkázala, že se svým hlučným projevem nehodlá „kvůli dýchání“ nic udělat. Jedenadvacetileté turnajové čtyřce Azarenkové v prvním kole letos v Londýně naměřili pětadevadesát decibelů, přičemž proti Slovence Magdaleně Rybárikové vydala i zvuk trvající vteřinu a půl. „Rekord“ v síle vřeštění drží ve Wimbledonu „sibiřská siréna“ Maria Šarapovová, které předloni naměřili ještě o deset decibelů více. Právě v roce 2009 se vedla relativně vážná debata o výkřicích při úderech, jenže bez výsledku. Po zápase letošního prvního kola utkání Azarenkové, kdy se její jekot rozléhal areálem, problém vyvstal znovu. „Diskutovali jsme o tom se zástupci okruhů. Pomohlo by, kdyby se hlasité projevy zklidnily a bylo jich méně,“ řekl šéf nejslavnějšího tenisového areálu světa Ritchie deníku Daily Telegraph. „Výdechy“, které především Azarenková a Šarapovová vydávají, jsou nepříjemné pro diváky, ale i pro soupeřky. Ty kvůli nim hůře slyší zvuk míče odrážejícího se od její rakety. „Omlouvám se, ale změnit to nemohu, protože je to součást mého dýchání. Je to přirozené, dělám to odmalička. Nebyla jsem v mládí moc silná, tohle mi pomáhalo dávat míči víc rychlosti a síly. Nedělám to, abych někoho otrávila. Přijďte si mě poslechnout na trénink, je to stejné,“ tvrdí Viktoria Azarenková. Běloruska si ale rozhodně nemyslí, že dělá něco špatného. „Na kurtu uvidíte spoustu jiných věcí, které soupeře rozruší, a nikdo o nich nemluví. Každý má vlastní triky, třeba si dvacetkrát zavolat maséra. Výkřiky patří ke hře,“ dodává sebevědomě a naznačuje, že hluku při hře se ženský tenis i přes negativní názory odborníků jen tak nezbaví.
Více přináší tištěné číslo magazínu
Francouzský tenista
JO-WILFRIED TSONGA napodobil Španěly Tommyho Robreda a Fernanda Verdaska a pózoval pro fotografy nahý. Snímky hráče v britském vydání magazínu Cosmopolitan upozorňují na nebezpečí rakoviny varlat a prostaty. Odhalené fotky v té době devatenáctého hráče světa Tsongy vznikly v průběhu antukového turnaje série Masters v Monte Carlu. „Na ženách miluji oči,“ řekl šestadvacetiletý rodák z Le Mans. Když se Francouze ptali na jeho vlastní tělo, prozradil, že nemá rád svá chodidla…. „Oblíbenou částí mého těla jsou hýždě,“ uvedl. Tsonga je na snímku podobně jako Robredo i Verdasco vyfocen nahý jen s raketou v ruce. Robredo v roce 2007 přiznal, že původně nechtěl o svlékání ani slyšet. „Nakonec jsem si to ale rozmyslel. Přece jen to je pro dobrou věc,“ řekl tehdy Španěl.
Pokud rivalky
SERENY WILLIAMSOVÉ doufaly, že už se Američanka kvůli zdravotním problémům nevrátí na tenisové kurty, zmýlily se. Devětadvacetiletá vítězka třinácti grandslamových turnajů sice podle svých slov už „ležela na smrtelné posteli“, ale nyní je zpět. A její touha po tenisových vavřínech trvá. „Přijela jsem vyhrát,“ řekla Serena před turnajem v Eastbourne, svým prvním od loňského triumfu ve Wimbledonu. „Doufám, že při grandslamových turnajích se dostanu na vrchol. Můj postoj se nezměnil, pořád mám neukojitelnou touhu vyhrávat. Ale nepřipravuji se pouze na jeden turnaj, na Wimbledon nebo na US Open, ale na celý zbytek mé kariéry,“ prohlásila. Mladší ze sester Williamsových nejdříve vyřadilo ze hry nešťastně pořezané chodidlo. Nohu si zranila během oslavy wimbledonského triumfu při odchodu z restaurace v Mnichově. Měla poraněné vazy a po dvou operacích sádru na pět měsíců. Když už se zdálo, že se vrátí, přišla v únoru mnohem větší komplikace – plicní embolie. „Měla jsem krevní sraženiny v obou plicích. Hodně lidí kvůli tomu zemře, protože to neodhalí. Já nemohla dýchat, ale jen jsem si myslela, že jsem z formy,“ řekla Serena, které údajně pomohl odhalit problém šestý smysl sestry Venus. „Serena volala a já jí řekla, ať si najde, jaké příznaky má plicní embolie. Zjistila jich dost a naštěstí to neignorovala a zašla k doktorovi,“ tvrdí Venus. Místo na párty mladší zamířila na vyšetření. „Teď jsem šťastná, že jsem na oslavu nešla. Kdybych se objevila u lékaře o dva dny později, mohla jsem mít po kariéře. A mohlo to být ještě horší…“ řekla Serena a označila svůj stav ze začátku roku za velmi vážný. „Ležela jsem na smrtelné posteli a možná mě dva dny dělily od konce,“ pronesla dramaticky. Během roční pauzy jí tenis prý hodně chyběl. „Hodně! Víc, než si mnozí dokáží představit. Opustila jsem okruh jako světová jednička. Proto jsem nažhavená hrát opět dobrý tenis,“ konstatuje Serena, která při návratu na kurty figurovala na 26. místě světového žebříčku WTA. „V tréninku se cítím fit. Lámu rakety, což je dobrá známka, a těším se, až se budu hádat s rozhodčími,“ vtipkovala. Po zranění se vracela už několikrát a vždy excelentně. Tentokrát jde ale o něco nového. „Bude to zcela odlišné. Jsem na zcela jiné cestě. Měla jsem obrovské štěstí, že mám kolem sebe skvělé lidi,“ dodává Serena a připomíná: „Vstala jsem ze smrtelné postele!“
Vítězka pražského turnaje WTA z roku 2009
SYBILLE BAMMEROVÁ končí tenisovou kariéru. K posledním představením jedenatřicetileté rakouské hráčky na „velké scéně“ patřilo utkání prvního kola Wimbledonu, v němž podlehla hladce Rumunce Monice Niculescuové, když v tomto utkání uhrála pouhé dva gamy. Rodačka z Lince patřila k několika málo matkám na profesionálním okruhu WTA tour, její dceři Tině je v současnosti devět let. V roce 2007 se stala díky zisku titulu na turnaji v Pattayi po osmnácti letech první matkou, která vyhrála turnaj WTA. Dva roky poté triumfovala Bammerová v Praze, kde ve finále porazila Italku Francesku Schiavoneovou, budoucí vítězku Roland Garros. Ve světovém žebříčku jí patřilo nejvýše devatenácté místo, jejím grandslamovým maximem bylo dokonce čtvrtfinále US Open 2008. Od začátku letošní sezony vyhrála na okruhu WTA pouhé dva zápasy, ve třech setech zvítězila nad naší Hlaváčkovou a stejným výsledkem zdolala ještě další mladou a ambiciózní hráčku, Švédku Larssonovou. „Sybille odehrála svůj poslední zápas na mezinárodním turnaji. Po úspěšné kariéře opouští dráhu profesionální tenistky,“ oznámil po jejím posledním vystoupení na domácím turnaji v Bad Gasteinu za svou svěřenkyni její trenér Jürgen Waber.
Tenisová veřejnost se může těšit na další bonbónek. Nepůjde tentokrát o výkony na kurtu, ale o autobiografii bývalé světové jedničky
JIMMYHO CONNORSE. Američan podepsal smlouvu s prestižním vydavatelstvím HarperCollins, kniha by měla vyjít příští rok v červnu u příležitosti jeho šedesátin. Memoáry někdejšího majitele osmi grandslamových titulů by měly obsahovat všechny zajímavé partie jeho života. V knize prý najdete vše – tedy od jeho rivality s krajanem Johnem McEnroem až po osobní život, ve kterém mimo jiné prožil románek s Chris Evertovou. Connorsova autobiografie se už dnes očekává s mimořádným zájmem. Hráč přezdívaný Jimbo totiž za své kariéry přinesl do hry pořádný rozruch. Byl obdivován i nenáviděn, protože pro vítězství byl schopen udělat vše a na kurtu se choval skoro jako v ringu. Poprvé usedl na světový trůn 29. července 1974 a vydržel na něm nepřetržitě tři roky. Pak se do čela ještě několikrát vrátil, naposledy v červnu 1983. Na okruhu ATP získal dohromady 109 turnajových titulů, což dosud žádný tenista nedokázal.
Více přináší tištěné číslo magazínu
Zase jedna tenisová kariéra, která si na to nejlepší musela pěkně dlouho počkat. A která musela během let dostat pár tvrdých direktů, aby se zvedla z popela a jako bájný Fénix vylétla ještě výše, než byla před pádem do hlubin.
MARDY FISH, dnes devětadvacetiletý Američan, v této sezoně prožívá nejpovedenější období. Vyrovnal své grandslamové maximum, překonal to žebříčkové, stal se americkou jedničkou, na kurtech hraje nejlepší tenis svého života. Velký talent v něm dřímal vždy, ale určité faktory mu bránily naplno prodat schopnosti a tenisové umění. Stříbrný olympijský medailista z Atén dokázal sám najít cestu, jak se probít mezi špičku a vydržet v ní. Přece jen by to ale v jeho podání chtělo pořádný úspěch na těch nejsledovanějších jevištích. Pět titulů má z menších turnajů, na těch ze série Masters už třikrát ztroskotal ve finále. A na Grand Slamech došel nejdále mezi poslední osmičku. Nějaký velký titul by opravdu nebyl na škodu…
Více »
Na nejvyšší stožár tenisového areálu v olympijských Aténách v srpnu 2004 stoupala červeno-bílo-modrá vlajka. Jenže ne ta s hvězdami a pruhy, hvězdu měla jedinou. A místo Star Spangled Banner zněla centrálním dvorcem Himno Nacional de Chile. Po tváři Mardyho Fishe stékaly slzy. Na jeho krku totiž visela „jen“ stříbrná medaile. Zlatou vybojoval Nicolas Massu, který sice ve finále prohrával 1:2 na sety, ale utkání dokázal otočit. Dvaadvacetiletý Američan, který teprve sezonu předtím prorazil do nejlepší světové stovky, byl blízko splnění svého velkého snu. Jenže tenisoví bohové mu připravili krutý žert. „Mardy byl hodně blízko vítězství,“ konstatoval smutně jeho otec Tom Fish. „Bolelo mě u srdce, když jsem musel sledovat konec zápasu. Ale pro mě předvedl fantastický výkon. Když odjížděl do Atén, prohlásil, že se vrátí s medailí. Takže já prohlašuju: Dobrá práce, synu!“ Bylo to asi odvážné tvrzení o návratu s medailí od tenisty, který v řecké metropoli nastupoval v pozici pětatřicátého hráče světového žebříčku. On se však postupně vypořádal s Jonasem Björkmanem, Juanem Carlosem Ferrerem, Maxem Mirným, Michailem Južným a v semifinále vyřadil Fernanda Gonzaleze. Kdyby se i finále hrálo na dva vítězné sety, měl by Mardy Fish zlato. Ke zlatu však bylo potřeba vyhrát tři sady! „Olympijské hry byly nakonec hodně bolestivé,“ vzpomíná dnes Mardy Fish. „V Aténách jsem vylétl hodně vysoko a současně spadl hodně dolů. Vzpomínky byly tak bolestivé, že o čtyři roky později jsem nebyl schopný odjet do Pekingu. Doufám, že už jsem v tomto směru dospěl a až se bude dělat nominace do Londýna 2012, budu mít takové postavení a takovou formu, že pojedu.“ Pokud by se nominace uzavírala teď, rok před Londýnem, byl by v ní Mardy Fish dokonce uveden jako americká jednička. A vzhledem k tomu, že pět kruhů se propojí nad Wimbledonem, patřil by do širšího okruhu favoritů. Ale kdo ví, jak to bude za rok. Kariéra amerického tenisty se totiž až příliš podobá horské dráze...
Zkráceno pro web
Česká reprezentace s kapitány Miroslavem Štenclem
a Danem Filjem
„Po loňském triumfu Italů se letos v nejlepším světle představili mladí tenisté Rumunska. Hráli třikrát o zlato, chlapci dvě prvenství vybojovali, dvouhra byla jejich záležitostí. Rumuni s velkou převahou vyhráli v Plzni soutěž národů,“ konstatoval delegát Tennis Europe Wil Hoppenbrouwers na závěr evropského šampionátu staršího žactva v Plzni a předal stříbrný talíř kapitánce rumunského kvarteta Roksaně Marinescuové.
Počtvrté uspořádala společnost RC Sport šampionát v areálu TK Slavia na Borech, stejně jako v předcházejících letech zavládla mezi účastníky spokojenost. Vrchní rozhodčí Martina Řezáčová, žena ze slavného rodu arbitrů, však prožívala horké chvilky: „V úterý nám nepřálo počasí. Zaměřili jsme se pouze na dvouhru a ani v té jsme nenaplnili plánovaný program.
Více »
Čtyři střetnutí byla přerušena, dvě dvojice se na kurt vůbec nedostaly. Následující den jsme všechno doháněli,“ říkala již s úsměvem ve čtvrtek. Jana Buryová, ředitelka šampionátu, který se hrál, stejně jako před rokem pod patronací Skupiny ČEZ, ji doplnila několika čísly: „Startovalo dvaaosmdesát chlapců, dívek bylo o tři méně. Přijely reprezentace dvaačtyřiceti zemí. Po dohodě s delegátem Tennis Europe a za pomoci hostitelského klubu jsme našli britské reprezentantce Ceire Mullinsové spoluhráčku do čtyřhry, plzeňskou naději Simonu Heinovou. Druhá Britka onemocněla, takže si Mullinsová mohl zahrát a ve čtyřhře tak mělo Česko pětinásobné zastoupení.“ Bilance české reprezentace: tři medaile. Stříbro vybojoval deblový pár Miroslav Chyba – Ondřej Krstev, o dva bronzy se postarala děvčata Miriam Kolodziejová ve dvouhře a spolu s Vendulou Žovincovou ve čtyřhře. Rozhodně jsme čekali větší cinkot a také cennější medaile...
Zkráceno pro web
Starosta Mariánských Lázní Zdeněk Král s vítěznou Marií Bouzkovou (vpravo) a Mariou Novikovovou
Potřetí se sjeli chlapci a děvčata starého kontinentu do Mariánských Lázní, aby v soutěži mladšího dorostu PURUM Trophy bojovali o body do evropského žebříčku. V hracích plánech však měli převahu starší žáci a žákyně. „Soutěž oproti předcházejícím ročníkům omládla. Pro mnohé účastníky to byla jakási generálka na evropský šampionát staršího žactva v Plzni. Potě - šil mě velký zájem, startovalo jedenašedesát chlapců a šestačtyřicet dívek. Šlo o rekordní účast,“ byla úvodní informace ředitele turnaje seriálu Tennis Europe Stanislava Česala.
Zklamání pro české barvy přinesla vystoupení mladých z plzeňské Slavie. Dominik Starý, jeden z nejlepších Evropanů mezi staršími žáky, nezvládl velké sousto. Startoval totiž nejen na mariánskolázeňských kurtech, ale současně i na turnaji Ex Plzeň Wilson Cup.
Více »
Udělená volná karta v Plzni byla nejen výrazem ocenění Dominikovy výkonnosti, ale také jakýmsi diletantstvím klubových funkcionářů, kteří mu dali volnou kartu. Jednak hráč nesmí startovat na dvou turnajích současně, jednak šlo o „uštvání“ – především psychické – mladého tenisty. Po prohře s Němcem Ludwigem Islingerem, který byl na evropském žebříčku o osm set míst za ním, se Starý, svěřenec Davida Jiráka, nechal slyšet: „Prohra mrzí, velké potíže mi dělal jeho liftovaný forhend, byl hodně nepříjemný. Turnaj ale beru jako přípravu na evropský šampionát.“ Téhož dne odpoledne pak prohrál Dominik tříseťák i v Plzni… Vítězka Her olympiády dětí a mládeže Simona Heinová nestačila v boji o čtvrtfinále na sparťanskou naději, nejvýše nasazenou Annu Vrbenskou. Za výkony v Prostějově zaostala. „Moji hru ovlivnily bolesti v zádech, nemohla jsem servírovat podle svých představ, špatně jsem i běhala. Nyní budu trochu odpočívat, dám se dohromady,“ zpovídala se svěřenkyně trenérky Evy Krejčové. Ta vede i mladší z dvojčat Heinových, Adélu, která jí udělala výhrou nad šestou nasazenou, Slovenkou Adrianou Gergélyovou, radost. Po třísetové bitvě se vítězka nechala slyšet: „Byl to velký boj, rozhodlo, že jsem víc udržela míč ve hře. Pravda, začátek byl hrozný, ale se svojí hrou od druhé sady jsem spokojená.“ Adéla, jež půjde do deváté třídy s vyznamenáním z „osmičky“, a která dříve závodně plavala a tancovala. chválila organizátory...
Zkráceno pro web
Zní to neuvěřitelně? Britský a švýcarský tisk o tom však čím dál víc spekuluje! Bývalá švýcarská jednička a svého času první dáma světového tenisu
Martina Hingisová by mohla spolu s
Rogerem Federerem nastoupit při premiéře smíšené čtyřhry na olympijských hrách v Londýně 2012. Třicetiletá rodačka z Košic Hingisová, která ukončila kariéru v roce 2007, tvrdila, že profesionální tenisovou raketu již definitivně pověsila na hřebík, možnost olympijské spolupráce s Federerem ovšem naznačila v rozhovoru pro tenisový magazín The Daily Forehand: „On osobně se mě neptal, ale něco se ke mně doneslo...“ Potvrdila tak kontakt z týmu současného třetího tenisty světa: „Stále je hodně času, je to až příští rok. Také si myslím, že bych předtím musela odehrát nějaké debly nebo mixy. Ale kdoví…“ uvedla vítězka pěti grandslamových turnajů ve dvouhře a devíti ve čtyřhře, která v současnosti hraje pouze exhibice. Hingisová s Federerem už spolu ve smíšené čtyřhře nastoupili. V lednu 2001 dokonce společně vyhráli Hopman Cup, největší a nejznámější soutěž smíšených družstev.
Více přináší tištěné číslo magazínu
Italská reprezentantka
Roberta Vinciová potvrdila na
antuce v Budapešti roli nejvýše nasazené hráčky a získala
už třetí titul v této sezoně. Po výhře nad Klárou
Zakopalovou si poradila ve finále i s Rumunkou Irinou
Camelií Beguovou ve třech setech. Na deblovou trofej
tam naopak nedosáhla naše tenistka Vladimíra Uhlířová.
Osmadvacetiletá Vinciová a o osm let mladší Beguová
se spolu utkaly poprvé a 25. hráčka světového žebříčku
z Itálie potvrdila roli mírné favoritky. Po více než dvouhodinové
bitvě vyhrála. Celkově přidala do své sbírky šestý
triumf. Jak už to často mezi ženami bývá, servis obě aktérky
budapešťského finále často ztrácely. Konkrétně každá
celkem šestkrát. V úvodní sadě prohrála Vinciová své
podání dvakrát, přesto zvítězila. Druhá sada byla naopak
jasnou záležitostí talentované Rumunky, která srovnala
krok. V rozhodující sadě zvítězila Italka znovu, byť vyhrála
jen o jednu výměnu. Navíc v ní jako první ztratila podání,
ale za nepříznivého stavu 3:4 dokázala utkání otočit. Byla
to pak rodačka z Bukurešti, která podávala na udržení
v zápase, ale při servisu opět selhala. Letos před turnajem
v Budapešti vyhrála Vinciová už jiný antukový podnik,
a to v katalánské Barceloně. Zvítězila také na prestižním
podniku WTA na trávě v Hertogenboschi. Ve Wimbledonu
Vinciová nestačila ve třetím kole na pozdější šampionku
Petru Kvitovou. Beguová si po finále v Marbelle zahrála
v Budapešti letos podruhé o titul, ale premiérové prvenství
na okruhu si nepřipsala. Třiatřicetiletá Uhlířová účinkovala
letos v hlavním maďarském městě s jihoafrickou
spoluhráčkou Natalií Grandinovou potřetí ve finále, znovu
jim však poslední krok nevyšel. Rodačce z Českých Budějovic
tak zůstaly na kontě triumfů čtyři tituly, přičemž
každý získala s jinou partnerkou.
S tímto mužem zůstane už navždy spojený obrovský úspěch, kterého dosáhla
Petra Kvitová vítězstvím na letošním Wimbledonu. Její trenér DAVID
KOTYZA mluví o tom, že jeho práce jsou jen takové střípky zasazované do
mozaiky, kterou začali tvořit jiní. To jistě, jenže právě on, uvážlivý a inteligentní
bývalý ligový tenista z Plzně, do ní přidává své osobité dílky, bez nichž
by se jeho svěřenky nemohly dostat tam, kam se to povedlo Lucii Šafářové,
Ivetě Benešové a v posledních měsících Petře Kvitové. „My, co jí pomáháme,
bychom ji měli podporovat a moc nevylézat,“ shrnul už v All England Clubu
svůj trenérský přístup otec dvou dětí.V čem je Petra výjimečná? Nejprve po
tenisové stránce…
Skloubil bych dva faktory. Zaprvé její mentální
předpoklady podávat vysoké výkony
pod tlakem, tedy ve velkých utkáních na
největších turnajích a ve Fed Cupu. Má
mentální sílu zvládat stavy, kdy řada hráček
kolabuje, ona naopak dokáže svůj výkon ještě
vygradovat. Zadruhé: rozvinula svou hru,
na kterou byla zvyklá z mládí. Nečekat, až
soupeřka udělá chybu, ale hrát agresivní tenis
se spoustou přímých bodů. Má tak pojetí
hry, které ji předurčuje k možným úspěchům
v budoucnu. Společně s tím, jak rozvinula
fyzickou kondici, všechno dohromady může
perfektně uplatnit.
A v čem je výjimečná po lidské stránce?
Musím říct, že u Petry je velmi vzácné spojení
takové – nechci říct obyčejnosti, ale takové
dobrosrdečné, otevřené, příjemné povahy.
To z ní dělá holku, která dokáže být úspěšná
ve sportu, o němž se vždycky říkalo, že člověk
musí být trošku gauner, aby vyhrával. Že
musí mít vlastnosti, které nejsou ostatním po
chuti, aby byl úspěšný. Jednak si to osobně
nemyslím a jednak tahle slečna to přesně
dokazuje. Když sleze z kurtu, je to nesmírně
pohodová, dobrá duše. Ale jakmile na dvorec
vstoupí, promění se. Já Petru považuju
za ryzího sportovce, o kterých si vyprávíme
a dnes už takoví mizí. Ona takhle působí
a mně je to strašně sympatický...
Zkráceno pro web