O Heleně Sukové toho bylo napsáno tolik, že každý další pokus bude nošením dříví do lesa. Helenku znám od jejích žákovských let. Poprvé jsem se s ní potkal v roce 1977, to jí bylo dvanáct. Přijela s týmem Sparty hrát mistrovské utkání starších žákyň na Start Praha. Tehdy za Start proti ní nastoupila i moje o dva roky starší dcera Světlana a uhrála pár fiftýnů. V tu dobu jsem měl k tenisu strašně daleko, jméno Suková mi vůbec nic neříkalo, ale tohle setkání se nedalo zapomenout. Koneckonců, na Waterloo se také nezapomíná. Osud tomu chtěl, že jsem se s rodinou Suků potkával stále častěji. Proti malému Cyrilovi a Helence jsem si s jejich tátou občas i zahrál. Přiznávám, že oba „junioři“ chodili na kurt určitě z donucení. Při otevírání nového areálu Startu pásku stříhala paní Věra Suková a Helena s Hankou Mandlíkovou sehrály exhibici. Helena také navštívila stavební podnik, který jsem tehdy řídil, přinesla ukázat nádherný pohár za vítězství našeho týmu v Poháru Federace a vyprávěla o svých úspěšných cestách po světě. Vážím si jí nejen jako vynikající sportovkyně, ale mám ji rád i jako přemýšlivého člověka, který vždy a všude uplatňoval svůj názor. A to nejen na to, co se jí bezprostředně týkalo. Na svých názorech nerada cokoli měnila a dalo hodně práce ji přesvědčit, že to či ono mohlo být i jinak. Popravdě je třeba říct, že okolí se s jejími názory ne vždycky ztotožňovalo.
Sama ve své druhé knize „Helena Suková o sobě“ cituje Williama Saroyana: „Nic v životě nemusí být jen a jen takhle a ne jinak…“. Helena kromě tenisu byla mimořádně šikovná i ve fotbale, ping- -pongu, poslední dobou si vyzkoušela i lední hokej. Má ráda motorky a ze své zkušenosti vím, že i rychlá auta. O její lásce ke zvířatům se toho také již napsalo hodně. O všem, co ji v životě potkávalo, se snažila přemýšlet a stále si kladla otázky - proč?. O jejím nitru možná trochu vypoví i věnování, které mi vepsala do své knihy: „Vážený pane Stando, jaký člověk doopravdy je, a ne jakou funkci momentálně zastává, by mělo vést naše kroky obdivu či lhostejnosti…“ Tak, jak se blížil poslední fi ftýn její slavné kariéry, vážně přemýšlela, co bude potom. Ten opravdu poslední odehrála 22. ledna 1998 krátce po poledni na Australian Open v Melbourne. Ve své knize říká „ Ve chvíli, kdy jsem u sítě gratulovala soupeřce, jsem věděla, že končím. Už jsem neměla motivaci ani sílu pokračovat. Ztratila jsem chuť, ztratila jsem odhodlání trénovat, představa, že bych dál dřela jen pro to, aby se opakovala zklamání z porážek, byla prostě nepřijatelná…“ Věřte nevěřte, ale poslední fiftýn to nebyl. Helena samozřejmě o poslední porážce moc a moc přemýšlela a rozhodla se ještě naplno trénovat, aby si dala, k překvapení svého okolí, ještě jednu poslední šanci uspět ve vytouženém Wimbledonu. Tentokrát už opravdu naposledy stanula na dvorci okruhu WTA...
Zkráceno pro web